NP č.423 > ReferátVše pro firmu, nic pro společnostJaroslav Fiala

Daňové ráje tvoří neodmyslitelnou součást dnešní ekonomiky. Prochází jimi, alespoň na papíře, více jak polovina světových obchodů. Jak ovlivňují náš život a lze proti nim vůbec bojovat?


 

Málokdo se shodne na tom, co přesně daňový ráj je. Možná je to trošku zavádějící název, protože „daňový ráj“ nenabízí pouze úlevu z povinnosti platit daně, ale také poskytuje možnost vyhýbat se mnoha regulacím a zákonům zemí, v nichž žije většina obyvatel planety. Daňové ráje jsou zkrátka místa, která se snaží přilákat finančníky a podnikatele nabídkou stabilních služeb zaměřených na obcházení pravidel. Hlavní problém proto spočívá v tom, že daňové ráje představují únikovou cestou před povinnostmi, které s sebou přináší život ve společnosti. A vzhledem k množství ušlých peněz jsou i důležitou překážkou pro rozvoj okradených států.

V roce 2010 Mezinárodní měnový fond (MMF) odhadl, že platební bilance finančních center na různých exotických ostrovech se pohybuje kolem osmnácti bilionů dolarů, což je suma, která odpovídá zhruba třetině světového HDP. A to je ještě mírný odhad. Přesměrování peněz do daňových rájů přitom neznamená jen nižší výběr daní, a tedy i méně peněz třeba na školství nebo zdravotnictví. Celkově tím vzniká situace, kdy obchodní nebo finanční elity nepřispívají na zajišťování společných potřeb ostatních lidí. „Daně jsou pro malé lidi,“ prohlásila kdysi jedna newyorská milionářka. A nechvalně známý mediální magnát Rupert Murdoch byl ve využívání daňových rájů přímo mistrem. Jenže právě to vyvolává pocit nespravedlnosti a narušuje společenskou soudržnost. Člověk se pak může ptát: Proč bych měl přispívat k něčemu společnému, když to jiní nedělají? A proč by měly vůbec existovat veřejné služby?


Kouzlo dvou cest

Říká se, že obchody fungují nejlépe, když spolu dvě strany uzavřou dohodu s rovným přístupem k informacím. Jenže soustava daňových rájů ukazuje, že dnešní ekonomický systém funguje na jiných principech a transparentnost k nim nepatří. V jeho jádru totiž probíhá umělé přesouvání peněz přes hranice jednotlivých států. Jak to funguje v praxi, může ukázat známý příklad s banány. Každý kousek tohoto ovoce totiž urazí dvě cesty. První vede od jihoamerického dělníka, který jej sklízí pro nadnárodní korporaci, a pak přes oceán až do regálu v supermarketu. Druhá cesta je fiktivní, odehrává se na papíře a je o něco komplikovanější.

Základní otázka zní: Kam směřují daně z obchodních transakcí, které ovocnářská korporace provádí? Do Jižní Ameriky, nebo snad do Čech, kde se ovoce prodává? Zpravidla ne. Vedení korporace totiž chce maximalizovat svůj zisk a řídí svoji obchodní síť odjinud – třeba z Kajmanských ostrovů anebo z ostrůvku Jersey u normandského pobřeží. Právě jimi dnes prochází velká část produkce banánů, přesněji řečeno produkce, která se odehrává na papíře. Na těchto ostrovech totiž sídlí mnoho dceřiných společností, které si tu korporace založily, aby nemusely odvádět daně v těch zemích, kde se banány pěstují a kam se dovážejí.

Nejde ale jen o banány. Problém se samozřejmě týká i dalších dovážených potravin, stejně jako nábytku, elektroniky nebo oblečení… Jak upozorňuje britský novinář Nicholas Shaxson ve své knize Ostrovy pokladů: Daňové ráje a lidé, kteří ukradli svět, většina zboží, které využíváme, prodělala stejnou dvojí cestu. A ne nutně přes mimoevropské země. Daňovým rájem je třeba i Nizozemsko, kterým každoročně prochází biliony dolarů (pro představu asi dvacetinásobek holandského hrubého domácího produktu). A nebyl to nikdo jiný než známý bojovník za práva Afriky, irský zpěvák Bono Vox, který sem v roce 2006 přesunul sídlo firmy, která spravuje autorská práva jeho kapely U2. To vše kvůli krácení daní. K dalším podobným místům patří Lichtenštejnsko, Monako, Andorra nebo portugalský ostrov Madeira. A seznam tím v žádném případě nekončí.

Takzvaný off-shorový svět ovšem není pouze nějakým sdružením států, které využívají svou suverenitu k tomu, aby nabízely výhodné finanční služby pro soukromé firmy. Je to mnohem spíš síť globálního vlivu, kterou mají do značné míry pod kontrolou světové mocnosti, jako jsou Spojené státy nebo Velká Británie. Nejdůležitějšími daňovými ráji na světě totiž nejsou exotické ostrůvky, jak se může na první pohled zdát. Jsou jimi právě ty nejmocnější země.

USA na špici

Americký prezident Barack Obama kdysi kritizoval Kajmanské ostrovy, kde sídlí na 12 000 dceřiných společností nejrůznějších světových korporací. Dostalo se mu však odpovědi, že by měl raději zaměřit svoji pozornost na americký stát Delaware – konkrétně jistou budovu ve městě Wilmington, kde sídlí asi 217 000 firem. To je opravdu výjimečné číslo, které názorně ukazuje, že v daňové ráje se změnily i některé americké státy. Zhruba do šedesátých let minulého století americké vlády proti těmto trendům bojovaly, ale postupně změnily svůj přístup, který nejlépe vystihuje heslo: pokud daňové ráje není možné zneškodnit, je lepší se s nimi naučit co nejlépe vycházet. A jelikož off-shorová centra umožnila finančníkům obcházet domácí regulace i zákony, získali ohromnou ekonomickou moc. To jim samozřejmě zajistilo politický vliv, a od osmdesátých let tak mohli proměnit USA na zřejmě nejdůležitější daňový ráj.

V USA existuje na federální úrovni celá řada daňových úlev, tajných opatření a zákonů sloužících k přilákání peněz ze zahraničí. Zvláštní dohody umožňují mnoha americkým bankám tajit totožnost cizinců, kteří v nich ukládají své peníze, a podílet se na krytí řady zločinů. Kupříkladu latinskoamerické elity využívají banky na Floridě, aniž by vlády jejich domovských zemí měly právo vědět, co konkrétně tito lidé dělají. Právě floridské banky jsou přitom proslulé bohatou historií ukládání peněz z obchodů s drogami, vazbami na mafie a dobrými vztahy s karibskými ostrovy, z nichž mnohé samy slouží jako daňové ráje. Další americké státy, jako je Wyoming nebo Nevada, nabízejí rovněž velmi efektivní formy diskrétních služeb pro korporace a finančníky, čímž přitahují toky peněz z celého světa.

V roce 2009 australský politolog Jason Sharman zkusil zjistit, jak snadné je založit dceřinou firmu bez prokázání totožnosti. Ve více jak třetině případů se mu to podařilo – zprostředkovatelské agentury, které pomáhají s účelovým zakládáním soukromých společností, po jeho identitě nijak nepátraly. Čtyři tajné firmy se mu podařilo založit na Kajmanských ostrovech a dalších třináct ve Velké Británii a USA. Pro zaměstnance agentur i jejich klienty to prý bylo mnohem lepší: co obě strany neví, nikdy na sebe nepoví. Je to snadná a zároveň účinná metoda.


Novodobá aristokracie

Někdo by mohl namítnout, že daňové ráje nejsou tak důležité, nebo dokonce, že není třeba je příliš démonizovat. Koneckonců, umožňují obcházet byrokratické překážky, a tím dělat věci efektivněji. Jenže tak tomu není. To, co se může zdát jako efektivní pro jedince nebo firmu, je velmi nevýhodné pro systém jako celek. Umožňuje to totiž vrstvě nejbohatších uniknout dohledu společnosti a prosazovat se na její úkor. To pak podkopává důvěru lidí, že vůbec platí nějaká pravidla.

Odhaduje se, že mezi lety 2000–2008 zmizelo z Česka asi 140 miliard korun, aniž by byly zdaněny. To znamená asi 30 miliard ročně na daních. Avšak podle bývalého ministra financí Miroslava Kalouska prý daňové úniky do daňových rájů nebyly „dominantním problémem pro výběr daní v České republice“. To je vskutku nezvyklý názor. Lepší kontrola výběru daní by totiž umožnila rozvoj chudších oblastí naší země včetně vytváření pracovních míst. Podle Národní zprávy české koalice Social Watch by šlo omezit daňové úniky přes daňové ráje například rozšířením daňových úřadů, aby stíhaly prověřovat zejména velké firmy a jejich obchody se zahraničními pobočkami. Slabá nebo nefungující státní správa tomu ale rozhodně nenapomáhá.

Nicméně globální síť daňových rájů představuje tvrdší oříšek a boj proti ní by vyžadoval spolupráci na mezinárodní úrovni. Iniciativa by musela vyjít především od bohatých zemí, které by se zavázaly k uzavření vícestranných dohod o výměně informací o daních a vyžadovaly by tyto informace i od ostrovů a dalších teritorií pod jejich vlivem. K tomu by se muselo přidat i sjednocení zákonů, stejně jako zabavení a navrácení ukradených peněz do zemí jejich původu. V opačném případě bude nadále sílit vrstva novodobé aristokracie, která se necítí být vázána k žádné společnosti, třebaže nad ní vládne ekonomickou i politickou mocí.

 

***

 

Daňové ráje a Česko

Podle týdeníku Ekonom sídlilo ve druhé polovině roku 2012 v zahraničí nebo bylo zahraničními vlastníky ovládáno skoro 12,5 tisíce českých společností. Mezi jejich nejoblíbenější destinace patří Nizozemsko (například výrobce zdravotnické techniky Linet), Kypr (skupina Penta) či Lucembursko. Z exotických daňových rájů patří k nejoblíbenějším Britské panenské ostrovy a Seychely. Jak dále připomíná zpráva Národní koalice Social Watch, prostřednictvím nejrůznějších řetězců firem v zahraničí dnes podnikatel Petr Kellner vlastní podíl v České pojišťovně, Zdeněk Bakala v těžební společnosti OKD, Karel Komárek v Moravských naftových dolech nebo Ivo Lukačovič v portálu Seznam.cz. Výběr daní z příjmu podnikatelů byl už v roce 2011 o 62 % nižší než rok před tím. Daňový výnos místo toho táhnou zejména nižší a střední třídy prostřednictvím zvýšeného DPH a daně z příjmu zaměstnanců.


 

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále Pošlete pryč své vojáky! / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.373 > Dějiny přítomnosti Bývá přirovnávána ke známé barmské disidentce Su Ťij, ve Velké Británii obdržela cenu Anny Politkovské a západní média ji považují za jednu ze sta nejvlivnějších osobností loňského roku. Kdo je ta odvážná Afghánka, o které v Česku není moc slyšet?   číst dále Přestat být cizincem / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.342 > Rozhovor Může se Vietnamec stát někdy Čechem? Jak daleko může zajít islamofobie v Evropě? Mohou Češi pomoci řešit izraelsko-palestinský konflikt? Kudy vede hranice mezi nekritickou vstřícnosti a strachem z cizího? Rozhovor s politologem Pavlem Baršou.   číst dále
celý archiv