NP č.421 > ReportážHorko ve svaté zemiM. Louženská, D. Bartáková

V polovině května se v Izraeli připomíná nejen výročí vzniku samostatného státu, ale také nakba, katastrofa, která stála utrpení mnoho lidí. Jak horký byl letošní květen přímo v Jeruzalémě?

Před dvěma lety bylo v izraelském parlamentu mimořádně živo. Na pořad březnového zasedání se dostalo schvalování zákona, který by trestal účast na nakbě, jíž si připomínají miliony Palestinců po celém světě, a přitom zamezil financování akcí spojených s tímto dnem ze státních fondů. V parlamentu tehdy marně padala slova o chatrné izraelské demokracii a jeden z nejhlasitějších odpůrců zákona Džamal Zahalka jej označil za rasistický. „(Zákon) vypadá jako kachna, chodí jako kachna a kváká jako kachna – protože je to kachna,“ pronesl tehdy na adresu premiéra Netanjahua, který mu odvětil: Zahalkovi prý budiž přáno kvákat, protože žije v demokratické zemi. Koncem března 2011 byl zákon parlamentem přijat.

 

Do Izraele jsme letos neputovaly poprvé. V uplynulých letech jsme procestovaly Izrael i Palestinu a měly jsme za to, že nás zde málo co může ještě překvapit. Když jsme se 15. května ocitly na připomínkové akci nakby v Jeruzalémě, zjistily jsme, že „kachně“ se daří až příliš dobře.

 

Klíč, který (ne)cinká

 

Nejvzrušenější připomínkové akce se tradičně odehrávají na Západním břehu a v pásmu Gazy. „V Jeruzalémě nebyly protesty na výročí nakby takhle násilně potlačeny již několik let,“ říká nám mladá Palestinka, jedna z účastnic letošního shromáždění u Damašské brány, a dodává: „A je to dobře, alespoň o nás svět zase uslyší.“ Vždyť kdo se jinak stará o jednu víc než půl století starou katastrofu?

 

U Damašské brány panuje čilý ruch. Davy turistů, palestinských obchodníků i nakupujících tudy proudí za zajištěním svých pohledávek. Brána je zároveň hlavním vstupem do Starého města z arabské východní části Jeruzaléma a hojně ji využívají jak ortodoxní Židé pro cestu ke Zdi nářků, tak i muslimové pro cestu k mešitě Al-Aksá. Je tedy strategickým místem k uspořádání protestní akce a nebylo náhodou, že v jejím okolí izraelská policie preventivně rozmístila hlídky, aby předešla střetům mezi obyvateli rozděleného hlavního města. Letošní výročí nakby navíc připadlo na židovský svátek šavuot, což mohlo znamenat ještě více jisker mezi Palestinci a židovskou ortodox- ní komunitou. Izraelským Židům pak policie doporučila, aby se v zájmu vlastního bezpečí vydali do Starého města jinou cestou, případně cestu odložili na jiný den.

 

Okolo poledne se u Damašské brány srotilo několik desítek Palestinců, převážně mladých lidí, studentů, ale i dětí, kteří dávali najevo svůj názor transparenty a provoláváním různých hesel. „Vaše nezávislost je naše nakba (katastrofa),“ zněl jeden z typických sloganů proti izraelské okupaci a za možnost návratu dnes již přibližně pěti milionů palestinských uprchlíků. Nejaktivnější byla skupinka mladých dívek. Jedna z nich nám vysvětlovala, proč je na demonstraci tolik dětí. Školy prý ukončily výuku již v poledne a řada rodičů chtěla, aby se jejich děti podívaly na výroční protesty – „právo na návrat tak nikdy nezahyne.“ Demonstranti drželi v rukou palestinské vlajky, prapory organizací dovolávajících se práva návratu a klíč (Key of Return) – taktéž symbol odkazující k návratu uprchlíků, jenž má být garantován mezinárodním právem. Klíč také připomíná, že řada palestinských uprchlíků po celé generace stále uchovává klíče od svých domovů, ze kterých byli násilně vyhnáni a které jsou již několik dekád pravděpodobně srovnány se zemí.

 

Ačkoliv shromáždění u Damašské brány vyhlíželo poklidně, na místo dorazila vodní děla a jízdní policie. První policejní zásah přišel záhy, vcelku nečekaně a bezdůvodně. Jeho scénář známe dnes z každodenních zpráv – proti neozbrojeným demonstrantům se vydá kordón těžkooděnců a lidé se rozprchnou. Ozbrojenci se pustili do davu, odkud násilím vytáhli mladou palestinskou dívku. Policejní jednotky se zároveň snažily uzavřít prostor u Damašské brány, a tím zabránit tomu, aby se demonstrace rozšířila do arabské části Jeruzaléma. Takový zásah se ale nepodařil. Rozezlený dav úspěšně zabránil zatčení mladé ženy a znovu se začal spojovat. Další lidé přicházeli, připojovala se střední i starší generace, které se nepřiměřený zásah nelíbil. K aktivním účastníkům se nakonec přidala i hrstka přihlížejících turistů. Takto vyhlížející situace se s obdobným scénářem opakovala hned několikrát.

 

Jako svědky celé události nás ohromovala upřímná snaha celého shromáždění udržovat nenásilný ráz celé akce a spontánnost, s jakou účastníci reagovali na přítomnost a gesta policie. Asi nejemotivnější moment nastal v čase odpolední modlitby muslimů, kdy stanula zhruba desítka mužů před po zuby ozbrojenými policisty a zahájila svou modlitbu. K hrstce modlících se muslimů se postupně přidala řada dalších. Patrně ani toto gesto ale nebylo pochopeno jako dostatečně nenásilné. Z druhé strany kropila prostranství vodní děla a situaci monitorovala jízdní policie. Její snahou bylo uzavřít celou oblast a zabránit tak dalšímu šíření protestů. Současně s tímto zásahem omezovala policie přístup „problémovým jedincům“ – mladým Palestincům – do Staréhoměsta ve snaze zabránit organizování větších protestních skupin na chrámovém okrsku, a předejít tak případným střetům s ortodoxními Židy procházejícími ke Zdi nářků. I přes veškeré snahy však k menším potyčkám došlo.

 

Každý další zásah policie proti demonstrantům byl jak píchnutí do vosího hnízda. Demonstrace se rychle rozrůstala a rozšířila se i na hlavní ulici Sultán Sulejman, kde začalo přibývat policistů i radikálnějších demonstrantů, je- jichž počet se rozšířil až na dvě stě. Ke slovu přišly dělobuchy a ještě větší agrese. Na místě zasahovali záchranáři červeného půlměsíce a celou situaci snímala nejrůznější média od lokálních televizních stanic po světová jako Al Džazíra či Reuters.

Výsledkem letošních demonstrací bylo několik zraněných demonstrantů i policistů, na dvacet pět zadržených Palestinců jen v samotném Jeruzalémě a okolí a pocit naprosté marnosti poukazující na smutný fakt, že v této části Blízkého východu se ještě dlouho situace nezmění.

 

Následky a paradoxy

 

Nejde pominout, jak reakce na letošní výročí nakby odrážejí dlouhodobě nejednoznačný vztah izraelské vlády k tomuto dni a událostem s ním spojeným, stejně jako neochotu státu přijmout odpovědnost za události spojené se vznikem Izraele. Celá řada gest a dalších demonstrací síly má utužit mezi obyvateli Izraele jedinou správnou interpretaci izraelské historie a politiky, zároveň ale na jejich pozadí vidíme i současné vnitřní problémy země. V případě jeruzalémských nepokojů u Damašské brány byla situace vyhrocenější právě díky tomu, že se letošní výročí nakby překrývalo s židovským svátkem šavuot. A snad právě proto přistoupila policie k radikálnějším zásahům, které byly letos v hlavním městě skutečně nebývale násilné. Demonstrace ale znovu otevřela i další témata. K (ne)zúčastněným pozorovatelům průběhu celé akce, v bezpečí a za zády přítomných policistů a vojáků, se totiž přidalo odhadem několik set ortodoxních Židů, kteří původně mířili do Starého města za modlitbou. Tradič- ní ultraortodoxní komunita se dovolává bezpečnostních složek kvůli zajištění přístupu k posvátným místům judaismu, ale o pár hodin později dokáže svolat téměř třicetitisícovou demonstraci proti přijetí zákona o povinném nástupu ortodoxních Židů do vojenské služby. Ze strany sekulárních Izraelců tím proti sobě podněcuje dlouhodobě trvající averzi.

 

Několik dní po letošním jubilejním 65. výročí palestinské katastrofy bránily izraelské bezpečnostní složky ve volném vstupu muslimů k mešitě Al Aksá. Přístup do Starého města byl umožněn Židům, turistům, majitelům obchodů ve Starém městě a Palestincům nad 50 let věku. Jako důvod policie uvedla, že demonstranti se chtěli vydat na neohlášený pochod od Damašské brány na chrámový okrsek. V praxi se tak znovu ukázalo, že bezpečný průchodu k posvátným místům jednoho etnika se v Izraeli opakovaně děje na úkor etnika druhého. „This is a democracy of Israel,“ říká mladý Palestinec zahraničním reportérům. Den nakby tak nepatří jen Palestincům, ale je v samém centru vnitřní politiky státu. 

 

***

 

Nakba

 

Po vyhlášení samostatného státu Izrael (14. května 1948) vypukla první z izraelsko- arabských válek, tzv. válka za nezávislost. V jejím průběhu bylo dle odhadů vyhnáno na 750 000 Palestinců ze svých domovů, stovky palestinských vesnic byly srovnány se zemí a nezřídka byly tyto události doprovázeny i masakry palestinských obyvatel. V současné době se řada tzv. nových izraelských historiků kloní k názoru, že vyhánění arabské populace z Palestiny a další násilné události spojené s vyhlášením samostatného státu nebyly událostmi nahodilými, nýbrž představovaly systematický proces, vyvrcholení kolonizačně osadnické politiky sionistického hnutí. Snaží se vyvrátit zaběhlá klišé o dobrovolném odchodu arabského obyvatelstva ze země, o osidlování a zúrodňování pusté půdy židovskými přistěhovalci, přinášejí nové důkazy o válečných zločinech, jichž se dopouštěly izraelské vojenské jednotky, zpochybňují interpretaci války jako nerovného boje Davida s Goliášem a poukazují na bohatou kulturu domorodých palestinských obyvatel a na úspěchy palestinské ekonomiky v době britské mandátní správy v zemi.

Nakba se stala důležitou a neustále živou součástí kolektivní paměti Palestinců. Současně problematizuje výklad krátké, leč velmi konfliktní historie státu Izrael. Ať už stojíme v interpretaci těchto událostí na jakékoliv straně, právě boj o přístup k nakbě je jedním z klíčových problémů blízkovýchodního mírového procesu. 15. květen tak znovu a znovu připomíná vznik palestinské uprchlické otázky, opětovně otevírá téma návratu uprchlíků a přijetí odpovědnosti státu Izrael za události spojené s jeho vznikem. 


autor / M. Louženská VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / D. Bartáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA