NP č.418 > RozhovorGirl Power a sprejZuzana Brodilová

S novináři nemá nejlepší zkušenosti, když s nimi dělala rozhovor, doplnili ho prsatou holkou se sprejem. „Asi aby to bylo sexy," ušklíbá se pražská writerka Sany. Právě dokončuje dokumentární film Girl Power Movie, který mapuje ženské graffiti ve světě.

Co tě přivedlo k tomu natočit film o ženském graffiti?

Když se zeptáš nějakého writera, jestli zná holku, která maluje, tak ti řekne, že už něco viděl nebo o nějaké slyšel, ale nebude je schopen jmenovat. Já jsem začala holky cíleně vyhledávat, a když jsem zjistila, že například některá z nich žije v Německu, toužila jsem se za ní vydat. Měla jsem potřebu s ní mluvit, protože jsem si myslela, že prožíváme něco společného. A říkala jsem si, že když to zároveň zachytíme na kameru, nebude to už nikdy zapomenuto. Získá to svoje pevné místo.

 

Na filmu pracujete už poměrně dlouho, asi čtyři roky. V jaké je fázi?
Je natočený a děláme postprodukci. Celé natáčení bylo hodně nepředvídatelné, často s těmi lidmi komunikuješ jen přes internet a nevíš, jestli se vůbec potkáte. Když už to vyjde a domluvíte se, že půjdete malovat metro, tak tam ten vlak taky zrovna nemusí stát. Většinou se to nedá naplánovat a říct, jestli ve městě strávíš tři dny nebo čtrnáct.
Celé nás to stálo spoustu peněz, z nichž většinu jsme hradili ze svého a nečekáme, že se nám to kdy vrátí. Také řešíme ještě takové věci, jako je hudba. Ráda bych, abychom tam měli například The Message od Grandmastera Flashe, což je ikona amerického hip hopu, ale jenom za ni bychom museli zaplatit OSA asi čtyřicet tisíc korun, tak nevím, jestli to dáme. Premiéru jsme ohlásili na tenhle rok, ale nechtěla bych, aby film šel jen do české distribuce. Ráda bych, aby se promítal ve všech zemích, kde jsme natáčeli.


U nás je to v pohodě
Jak ses sama dostala ke graffiti?

Jsem z pražských Modřan, odkud je také celá jedna velká generace writerů - možná proto, že je tam Orionka, nejdelší legál v Evropě, který má přes kilometr (zóna, kde lze beztrestně malovat - pozn. aut.). Já jsem bydlela hned za zdí, a když jsem šla venčit psa, tak jsem ty lidi potkávala...

 

Jak se ale člověk dostane od venčení psa ke graffiti?
Už si ani nepamatuju, nemůžu říct, že by mi někdo dal sprej do ruky a v tu chvíli to začalo. Prostě to bylo okolo nás. Mně bylo nějakých čtrnáct let, kolem roku 2000 se rozjela velká vlna hip hopu, já jsem brejkovala, pak jsem zkusila malovat... šlo to úplně přirozeně.

 

Graffiti je převážně mužské prostředí. Jak tě kluci vzali mezi sebe?
Moc ne. Měla jsem sice své kamarády z Modřan, ale genderové role byly pevně rozdělené, takže graffiti bylo něco, co není pro holky. Tehdy se ještě stávalo, že pokud jsi někoho považoval za toye, co neumí malovat, tak se mu sebrali věci - o spreje jsem takhle přišla několikrát. Nebo mi lidi psali do piecu, ať se vrátím do kuchyně. Byla jsem hodně sledovaná...

 

Sledovaná?
Když byl nějaký fotoreport, tak mě tam buď nedali nebo ustřihli. Na diskusních fórech se řešilo, kdo mi s tím pomáhal, případně co jsem měla s jakým klukem, abych se dostala tam, kde jsem. U kluků se nikdy tolik neřešilo, jestli jsou dobrý nebo ne, prostě byli v crew a tam si to mezi sebou neřeknou. Zato mně to říkal každý.

 

To zní poměrně otravně. Byla jsi sama, anebo jsi chodila malovat s nějakou partou - měla jsi svojí crew?
Malovala jsem s lidmi z Modřan, kteří mi fandili, ale jinak jsem žádnou crew neměla. Zároveň si ale zpětně myslím, že všechna ta kritika byla strašně důležitá, byl to pro mě takový motor, díky kterému jsem na sobě mohla pracovat a dostat se tam, kde jsem. Začala jsem cestovat, hledat další holky, a kdybych dneska chtěla, jedu malovat do Kapského města a vím, že budu mít kde bydlet a že tam můžu pracovat.
V roce 2007 jsem se také seznámila s jednou holkou z Německa a ony píšou Puff crew - Puff znamená německy nevěstinec. Je to skupina složená jenom z holek. V minulosti takové věci možné nebyly. Lidi se spojovali díky tomu, že se znali, a ne podle stylu. Hodně se mi líbí, co tyhle holky dělají. Ony studují na umělecké akademii v Düsseldorfu, dělají různé performance a tak. Přijde mi super, že můžu psát crew s nimi, ztotožňuju se s tím, co dělají. Navíc můžu říct, že jsem součástí nějaké evropské crew, což tady můžou tak všeho všudy tři lidi.

 

Změnilo se z tvého pohledu za ty léta postavení žen v českém graffiti?
Dělat graffiti je už dnes o dost lehčí, existují specializované obchody a všechno si můžeš objednat po internetu. Jsou lidi, co prodávají plátna, učí se to na Akademii, je prostě všude. Přesto bych řekla, že graffiti dál zůstává mužskou doménou. Možná tomu nahrává i to, že z graffiti se stává čím dál víc adrenalinový sport. Všude máš kamerové systémy a holky většinou nemají fyzické dispozice na to, aby dovedly tak rychle utíkat nebo se někde praly se sekuriťáky. Pár holek, které se do toho pustily, jsem znala, ale zvlášť když se k tomu dostanou přes svého kluka, tak se na to časem vykašlou. Teď neznám žádnou holku, která by delší čas malovala.

 

Říkala jsi, že dřív ses cítila odstrkovaná. Setkala ses v zahraničí se scénou, kde by tomu bylo jinak?
Napadá mě Španělsko. Přijela jsem z východní Evropy a byla plná toho, že holky nejsou respektovaný, ale pak mi někdo řekl: „Hele, u nás je to v pohodě.“


Když zastaví metro


V rámci Girl Power Movie jste mapovali graffiti scénu po celém světě. Kolik jste navštívili měst?

Projeli jsme jich kolem dvaceti. Byli jsme samozřejmě v New Yorku, ale i v Sydney, ve zmíněném Kapském městě anebo v Moskvě.

 

Moskva zní zajímavě. Jak se daří tamním ženám-writerkám?
Tam je graffiti založené hodně politicky a je zajímavé v tom, že stát nebo úřady popírají jeho existenci jako žánru, protože v něm vidí něco západního. Ve výsledku pak nemají žádný paragraf, který by graffiti přímo postihoval, graffiti se spíš řadí pod chuligánství. Když tě pak chytí, tak tě prostě zmlátí, anebo se s tebou dohodnou, že jim to zaplatíš.

 

Narazila jsi i na další země, kde by graffiti mělo politický rozměr?
Napadá mě ještě Brazílie, kde vytvářejí zvláštní formu politického tagu, které se říká pixao. Také jsem tam poznala jednu feministku, která dělala takové brečící holky a k nim psala různé básničky.
Na druhou stranu, když jsme navštívili třeba Kapské město v Jihoafrické republice, čekala jsem, že tamní graffiti bude hodně politické, ale pak jsem zjistila, že ti chudí na to vůbec nemají a raději než spreje si koupí sešity nebo jídlo. Tam je to hlavně zábava pro bílé a bohaté, pro které je to jistá příležitost, jak se přiblížit svým kořenům v Evropě nebo ve Spojených státech. Zase je to ale nebezpečné z jiného úhlu. Když jsme tam šli s klukama malovat, řekli nám, že byli za život tak šedesátkrát přepadeni a pohybovali jsme se v místech, kam dokonce ani policie raději nejezdí...

 

Jak bys v těchto ohledech popsala situaci v Česku?
Mě hrozně mrzí, že tady zatím žádné politické graffiti neexistuje. Často jsem přemýšlela nad tím, že bych ho chtěla dělat, ale veškerý svůj čas a peníze jsem věnovala tomu filmu. A co se týče těch, kteří se v Česku graffiti věnují, myslím, že jsou to lidi z různých vrstev, je to takový mix. I když je jasný, že když máš v supermarketu 75 Kč na hodinu a sprej stojí 105, tak si moc vyskakovat nemůžeš.

 

Když zůstaneme ještě u politického graffiti, máš pocit, že writeři tíhnou spíš k levici nebo pravici?
Opět záleží jak kde. V Německu si myslím, že jsou mírně doprava, tam se jim žije dobře. Ale když jsme navštívili španělskou Barcelonu, bylo to úplně jinak. Mí kamarádi writeři pořád chodili někam na demonstrace a v den, kdy jsme měli odlétat, propukla velká stávka. To se mi líbilo, u nás se vždycky řekne stávka, a pak všichni stejně vyjedou. Tam se ale opravdu zastavila doprava a do ulic vyšla spousta lidí. Kamarádi říkali, že musíme jít malovat, že je to ideální moment, protože všechno stojí. My jsme ale byli spíš rádi, že se nám podařilo odletět. Mimochodem, podobná situace pro writery nastala teď v Praze, když stoupla voda a částečně se uzavřelo metro.

 

Někdy se říká, že graffiti v Česku má také dost blízko k fotbalovému chuligánství nebo ke krajní pravici. Je na tom něco pravdy?
Faktem je, že fotbal a graffiti se k sobě začalo hodně vázat, sama mám bratra sparťanského chuligána. Jde o to, že se sprej stal formou sebevyjádření pro kohokoli, nejen pro ty, kteří se vztahují například k New Yorku, ke ghettům a tak dále. Takže po celé Praze pak můžeš vidět nápisy Sparta 1893, kdy píšeš jméno klubu a rok jeho vzniku. Není to žádná česká výjimka, v Drážďanech je to to samé a velmi často berou sprej do ruky třeba chuligáni v Srbsku.

 

Zmínila jsi, že máš bratra sparťanského chuligána. Jak spolu vycházíte?
Úplně tomu nerozumím, ale brácha mi to vysvětloval tak, že na Spartu chodí náckové a pak chuligáni, ultras, ke kterým se sám hlásí. O nich mi pak říkal, že jsou ti kluci antirasističtí, poslouchají rap a milujou graffiti - podepisují se Youth Firm. Bráchovi je dvacet jedna, je to další generace, ale faktem je, že i dost starších writerů začalo chodit na fotbal, zřejmě je v tom adrenalin. Chodí buď na Spartu nebo Bohemku.

 

Billboardový stát


Graffiti je ve společnosti vnímané hodně sporně. Sami writeři na to občas reagují prohlášeními, že v historických centrech zásadně nemalují nebo poukazují na nedostatek legálních ploch. Je podle tebe důležité očišťovat graffiti v očích společnosti - hledat hranici mezi uměním a vandalstvím?

Já ho vůbec neospravedlňuju, ale osobně si myslím, že se mu nejlépe daří pod mostem nebo v industriálu a nikdy nemaluji po nových fasádách. Každý ale má tu hranici nastavenou jinak a nejde generalizovat.
Větší množství legálních ploch myslím není potřeba. V Praze jich je víc, než kvalitní writeři dokážou zaplnit, a z hlediska jejich rozsahu jsme snad i světově unikátní. Když jsme chtěli malovat v Austrálii, žádné legální plochy tam nejsou a museli jsme čekat týden, než přišel chlápek a vytáhl papír s povolením. To samé platí v Americe, v New Yorku - legální to není nikde. Zato v Modřanech máme asi osm legálních ploch. To je myslím více než dost.

 

Do jaké míry si myslíš, že je graffiti přístupné obchodnímu využití?
Komercionalizuje se všechno, ale když se podíváš, jak komerční je dnes hip hop, který dělá v reklamě, prodává alkohol nebo cigarety, tak se to vůbec nedá srovnávat. Samozřejmě najdeš writera, který udělá zakázku nebo navrhne mikinu, ale v porovnání s hip hopem je graffiti pořád dost underground.

 

V posledním čísle Nového Prostoru jsme krátce psali o kauze karlínského tunelu, u jehož vstupu nechala reklamní agentura udělat „street-artovou“ reklamu na pivo a pak se tvrdě bránila proti jejímu znehodnocení od writerů. Zaznamenala jsi ji?
Jo, vím, to je hnus... To je věc, která mě štve. Spoustě lidem vadí graffiti, ale pak se nepozastaví nad tím, když někdo skoupí veřejné plochy a vyvěsí gigantické billboardy, které zakrývají celý dům - jsme billboardový stát. Graffiti má pořád lidský rozměr, uděláš ho tam, kam dosáhneš, díváš se na jména lidí, kteří žijí ve městě, a ne na nějakého chlapa ve slipech... Ale třeba ta obří světelná reklama, která teď vyrostla na Florenci v parku u magistrály, to je strašný.
Writeři mají vztah k architektuře a k městu, jsou určitá místa, která respektují, a karlínský tunel je jedním z nich - je démonický. S tou reklamou se z něj stal ale hrozný kýč, najednou jsi místo do tunelu vstupoval do flašky od piva a stal se z toho lunapark. Tak to někdo rozstřelil. Zvláštní mi přišlo, že tvůrci té flašky pak začali obvolávat scénu, kterou svou reklamou chtěli zaujmout, a udávat lidi na policii. Udavačství je věc, která se v téhle komunitě nerespektuje.

 

*** 


Sany (27 let), pražská writerka. Graffiti se věnuje od čtrnácti let, vystudovala marketing na Vysoké škole finanční a správní v Praze. Momentálně připravuje film s názvem Girl Power Movie, který mapuje ženskou graffiti scénu ve světě. V galerii Trafačka nedávno uvedla výstavu proslulé americké fotografky Marthy Cooper, která v sedmdesátých a osmdesátých letech mapovala zlatá léta hiphopové a graffiti kultury v New Yorku. Má přítele a spolu chovají několik koček.


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv