NP č.385 > ReportážHladový tygr BaltuTomáš Havlín

Reportáž ze země, kterou stravuje hořká šoková terapie.

 

V zářijovém slunku se lotyšská Riga jen leskne. „Jsou těžké časy, ale mám se celkem dobře,“ říká soukromý učitel tance Egils, kousek od monumentu nezávislosti v centru města. Ulice brázdí luxusní sportovní koráby, z obchodu s hudbou duní popová kapela Jamiroquai a místní mládež zjevně ví, že kalhoty musí být buď obzvlášť upnuté nebo naopak XXL. Skoro by se chtělo vzkřiknout: Kde je ta krize? Je ale třeba mít se na pozoru. Kde co je prý na dluh. A finanční centrum Riga též bývá často přirovnávána k cizopasné houbě. Takové, jejíž čarovná krása a bohatství plyne z padlých mrtvých kmenů Ruska, Běloruska a Ukrajiny.

 

NOVÁ ÉRA

Po získání nezávislosti v roce 1991 se Lotyšská republika stala v mnohem větší míře než Česko místem důkladného neoliberálního experimentu. Brzy se ale ukázalo, že na zavádění volného trhu bude profitovat jen někdo. Zatímco se stará nomenklatura a specifičtí mladí muži přetavili ve vládu oligarchů, lotyšský průmysl ztratil v prvních deseti letech svobody 40 % výrobních kapacit.

Přes rostoucí sociální nerovnosti byla lotyšská cesta stále více oslavována a malá země si vysloužila vstupenku do pomyslného klubu baltských tygrů. Vrrrrauu. Nebylo slyšet, že není dobré, aby ekonomický boom stál výhradně na půjčkách zahraničních bank, které financují spekulace s nemovitostmi (jejich ceny v Lotyšsku vzrostly v letech 2004-07 v průměru o 311 %). A některé hlasy byly doslova umlčovány. Když Dmitrijs Smirnovs, ekonom z univerzity ve Ventspils, poradil v listopadu 2008 posluchačům diskusního fóra, aby nespořili v bankách a určitě ne v místní měně, lattech, byl na dva dny zatčen a dále vyšetřován na svobodě. Na Smirnovsově případu je pozoruhodné, kdy k němu došlo. Jen o pár dní později, stále v listopadu 2008, totiž druhá největší lotyšská banka Parex požádala o ochranu před věřiteli a stát odkoupil většinový podíl v tomto předluženém ústavu za symbolické dva latty (70 Kč). Nikde jinde na světě neměla finanční krize blíž ke katastrofě. HDP Lotyšska se rychle propadlo na úroveň, jako by zemí prošla armáda. Nezaměstnanost vyskočila na evropsky rekordních 23 %. A v Rize doslova zhasla světla.

Bankrotující stát, v Lotyšsku běžně pokládaný za hračku oligarchů vhodnou k financování jejich stran, si vzal úvěr od EU a Mezinárodního měnového fondu (7,5 mld. eur). Říká se, že i MMF poté kroutil hlavou nad tím, s jakou vervou se pustil do práce Valdis Dombrovskis, od března 2009 premiér Lotyšska. Tento vystudovaný fyzik ze strany Nová Éra zvýšil nepřímé daně, nepropuštěným zaměstnancům veřejného sektoru zkrátil mzdy o polovinu a přikročil k demolici zbytků zdravotního a sociálního systému.

Letos v květnu vydal Dombrovskis o svých úspěších při zvládání finanční krize samostatnou knihu. Jméno jejího spoluautora – Andrise Aslunda – přitom zní povědomě jen málokomu. Švédsko-americký ekonom jezdil od 90. let propagovat šokovou terapii do Ruska. A také v Pobaltí byl vítaným rádcem při budování systému, který dovedl Lotyšsko až na pokraj zkázy.

 

VYKLIZENÁ ZEMĚ

Ne každý si mohl dovolit v zemi zůstat. Jen za poslední dva roky uteklo z Lotyšska čtyřicet tisíc převážně mladých lidí, a dnes tak celkem pracuje v zahraničí už přes 12 % populace. Prosazování neoliberální ideologie před krizí i během ní přivádí Lotyšsko k demografické sebevraždě.

„Jsem ze západu Lotyšska a jmenuji se Legia,“ představuje se mladá žena na ulici v centru hlavního města, Rigy. Říká, že když se občas vrací za babičkou, vidí kolem sebe mnohem větší nezaměstnanost a spoustu lidí, kteří by se chtěli dostat aspoň do lotyšské metropole. Jí, která zde žije už roky, se prý ale krize nijak zvlášť nedotkla. „Akorát jsem změnila práci,“ připouští nevzrušeně. „Dělala jsem v akademické sféře na Litevské univerzitě a starala se o IT a webhosting. Když mi ale po polovičním zkrácení platů nabídli 200 lattů (asi 7500 Kč), musela jsem jít. S tím se v Rize nedá žít. Teď dělám už rok ve finančních službách a tam je to dobré.“

Pokračování rozhovoru však brání rušná ulice. Proto zamířím do klidného parku, kde mne smích dětského hřiště přivábí otázku, jaké to je mít dnes v Lotyšsku dítě. Porodnost dlouhodobě klesá a rodičovský přídavek byl během škrtů zkrácen na čtvrtinu. „Pro bohaté to může být dobrý byznys. Přídavek se totiž stanovuje podle výše příjmu jednoho z partnerů a nemá strop. Obecně ale platí: Jedno dítě OK, dvě ještě dobře, ale tři? Můj ty Bože!“ takřka se křižuje Guna, kterou odhaduji spíš na mladou babičku. Brzy se ukáže, že tady sedí jen tak. „Já sice vnouče mám, ale je s dcerou a jejím přítelem v Anglii. Dcera vystudovala s červeným diplomem fyzioterapii ve Ventspils, nicméně o kloudnou práci tady nezavadila a začínat něco vlastního je obzvlášť pro mladé velmi složité. Vychovávala jsem ji sama a její nepřítomnost mne bolí,“ vyznává se žena, která poskytuje překladatelské služby v soukromém sektoru a přitom se snaží spořit v soukromém penzijním fondu. „Jsem z venkova a vím, že některá místa se proměňují v ´osady duchů´. Proto už nepočítáme, že bude na důchody, a vláda nám dala aspoň tuto možnost. Teď jsem ovšem ráda, když poplatím složenky.“

 

PROPAD NEBO RŮST

Vlastně nevadí, že ani druhý cílený pokus na dětském hřišti nevede k samotné matce. „Hlídám sestře. Ona pracuje u policie, ale její manžel je námořník, a ti vydělávají spoustu peněz. Dítě si mohou dovolit,“ vysvětluje čtyřiadvacetiletá Elina, která si hlídání malého synovce zpestřuje četbou Kurta Vonneguta.

Elina je absolventkou vysoké školy. Nejprve vystudovala public relations na soukromé univerzitě a pak získala jedno z nemnoha státem dotovaných míst v oboru business communication na Lotyšské univerzitě v Rize. Teď je ale na podpoře a shání práci. „Rok jsem dělala sekretářku na ministerstvu financí. Brala jsem 300 lattů (10 500 Kč), a to je na život v cenově západoevropské Rize absolutní minimum. Jen za bydlení utratím v topné sezóně 220 lattů měsíčně. Pak jsem ale přišla o místo a sehnat práci dnes není jen tak,“ říká.

Elina je ženou výrazného hlasu. Pokud hovoří o tom, jak dnes prý skoro polovina Lotyšů pracuje za minimální mzdu (6300 Kč) a vláda seškrtala podporu v nezaměstnanosti, vyjadřuje znatelnou nervozitu. Když pak dodává, že si sama musela půjčit v bance na školné a nyní nemůže dluh splácet, vkrádá se do jejího vysoko položeného hlasu stopa paniky. A když si konečně představuje, že by snad musela jít do jedné ze zbylých nemocnic (stát jich během krize zavřel polovinu, zvýšil spoluúčast pacienta na cca 50 eur za lůžko/den a stanovil kvóty na operace, překročitelné jen po zaplacení 10 000 lattů), nezbývá Elině než si ulevit sardonickým smíchem: „Zdravotní pojištění si stejně jako spousta dalších Lotyšů nemohu dovolit. To bych si asi musela vzít další úvěr.“

Ačkoli se dnes často zdůrazňuje, jak úsporný vládní program vede k oživení lotyšské ekonomiky (kritici tvrdí, že nezaměstnanost klesá kvůli migraci a HDP roste díky dočasné poptávce Švédů po lotyšském dřevu), Elina žádné zlepšení ve svém životě nevnímá: „To jen politici ukazují v televizi nějaká čísla.“

O optimističtější vyhlídky se tak podělí až další návštěvník parku, Uldis Perepečko. „Mám podíl ve firmě, která je výhradním dovozcem sportovních značek, jako je Umbro nebo Speedo do Pobaltí. Mám na starosti litevský trh,“ říká 37letý manažer. Uldise krize přímo nezasáhla. O místo nepřišel a plat zůstal stejný. „Obrat firmy ale klesl o padesát procent. A to se pak musí krátit o polovinu všechno ostatní. Sklady, lidi, mzdy,“ naznačuje. Letos se chce jeho firma odrazit ode dna a poprvé zvýšit prodej – rovnou o 20 %. „Nemyslím si, že by lidé měli víc peněz. Prostě prožili šok a teď už začínají situaci akceptovat.“ Buď jak buď, Uldis může být spokojený. Má sice dluh, ale na dům si vzal úvěr ještě v době, než ceny nemovitostí vystřelily do nebe. I proto mu zbývá čas a prostředky na oblíbené kratochvíle: „Chystáš se na sever k moři? Tam jezdíme v létě na kajty. Teď v zimě ale budeme jezdit za Rigu. Je tam zkrachovalý autosalon, kde vysypali podlahu pískem a hraje se tam plážový volejbal.“

 

KDYŽ ZAVOLÁ NÁROD

Je otázka, jak se lidé v Lotyšsku učí s šokovou terapií opravdu vyrovnat. V Rize nejprve chodili do ulic. Deset tisíc lidí tu 14. ledna 2009 požadovalo demisi vlády. Největší demonstrace od roku 1991 se přelila do večerních nepokojů, které si vyžádaly třicet zraněných. Vláda Ivarse Godmanise, který v 90. letech budoval v Lotyšsku kapitalismus „přes noc“, nakonec skutečně 20. února rezignovala.

Také proti jeho nástupci Valdisi Dombrovskisovi se ještě protestovalo. Důvody velké nespokojenosti dnes vysvětluje Olaf Brikmanis, osmdesátiletý penzionovaný rektor Institutu aeronautiky na Technické univerzitě v Rize: „Vláda plošně škrtla důchody o 10 %, ale až o 75 % těm, kdo si přivydělávají. Mě by se to tolik nedotklo, mám 400 lattů (14 000 Kč), ale moje žena jen 162 (5670 Kč). Naopak náš dnešní prezident Andris Bērziņš, který dřív pracoval v bance, bere asi pět tisíc (165 000 Kč). Naštěstí jim to nakonec zrušil ústavní soud.“

V těchto dnech už není v Rize po protestech ani stopy. Když si vzpomenu na nezaměstnanou Elinu v parku, napadá mě, jestli to nemůže být tím, že sociální otázky ustupují v Lotyšsku těm nacionálním. „Hodně Lotyšů se jich bojí,“ pronesla mladá žena důtklivě na adresu etnických Rusů, jichž je ve dvoumilionovém Lotyšsku 40 % (avšak téměř 400 tisíc z nich dodnes nemá volební právo). A odtud Elina po chvíli znaveného váhání odvodila, komu dá v nadcházejících volbách svůj hlas: „Asi nějaké nacionální straně. Je chyba, že lidé tady nejsou jeden národ.“

Předčasné volby, které se konaly v Lotyšsku 17. září, skončily historickým vítězstvím Centra harmonie. Strana, která má skutečně hlavní oporu v etnických Rusech, ale pro svůj sociálně-demokratický program je označována také za „komunistickou”, v nich získala 29 % procent hlasů. Lotyšská pravice ovšem nesložila zbraně. Koalici s konzervativním Sdružením zelených a rolníků by jí voliči neodpustili – patří totiž zprofanovanému oligarchovi Aivarsi Lembergsovi. Avšak s volnotržními ultranacionalisty z bloku Národní aliance to půjde. Jeho člen, strana Vše pro Lotyšsko!, která používá symboliku pohanských run, nenávidí homosexuály a Rusy chce deportovat, tak poprvé pozná chuť vlády.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv