NP č.363 > Téma číslaZ falanstéry do darkroomuTim Stüttgen

V šedesátých a sedmdesátých letech žádala západní levice „osvobození“ sexu a měla přitom na mysli zejména heterosexuální muže. Hlavním požadavkem osmdesátých let se stalo „sebeurčení“ a dekádu na to se vynořilo hnutí queer. Dnes převládá imperativ sexuálního self-managementu.

 

Jak napsat text o politicky korektním píchání? A existuje vůbec politicky korektní svět sexu? Původně jsem chtěl začít přímo v současnosti, ale když jsem si procházel materiály k postpornografickým vizím, vypadla z knihy zašlá fotografie. Byl na ní utopistický socialista Charles Fourier. Ten už před vícero stoletími hlásal, že potlačování tělesných vášní vede společnost jen do záhuby. Proto rozvinul kolem jejich osvobození celou společenskou teorii, jež měla zrušit jak strukturu rodiny, tak patriarchát. „Situaci společnosti lze odečíst ze situace ženy,“ prohlásil jednou, a smí tak být počítán k prvním prosex- feministům. K Fourierově novému společenskému řádu náležela dokonce nová architektura. Takzvané falanstéry představovaly příbytek pro výrobní družstva, a zároveň měly podporovat ducha kolektivity a svobodné lásky. Fourier byl tedy dost cool, aby myslel všechno dohromady. Produkce a vášně se vzájemně podmiňují: bez osvobození jednoho není ani osvobození druhého. K jeho četným obdivovatelům se počítají Friedrich Engels, Theodor W. Adorno, Roland Barthes nebo André Breton. Již koncem 18. století tak svobodná láska přitahovala progresivisty.

 

OSVOBOZENÁ VÁŠEŇ

Osmašedesátníci převzali Fourierův apel společně se sloganem „Moc fantazii“, jenž zazněl v jeho knize Z nového světa lásky. A propos osmašedesátníci: nedávno jsem znovu shlédl film W. R.: Tajemství organismu (1971) srbského režiséra Dušana Makavejeva, jenž v něm dovedl spojit scény sexuálního osvobození s homosexuálním disidenstvím a vtipným pojetím politické bojovnosti. Že i oni musí osvobodit své touhy, zde dělníkům dokonce vysvětluje žena. Tuto scénu později použil Bruce La Bruce ve filmu The Raspberry Reich (2004) pro znázornění „homosexuální intifády“. „Nezajímá mě Tibet, Čečna ani Afghánistán: Zajímá mě jen můj orgasmus!“ provolává zde vůdkyně queer-RAF, jež se nikoli náhodou jmenuje Gudrun (podle zakladatelky teroristické organizace Gudrun Ensslin – pozn. red.). Makavejevův film je ale zároveň příliš chytrý, než aby obsahoval pouhý emancipační mýtus. Vedle četných utopických momentů tak před divákem vyvstávají jak obrazy soudruha Stalina, tak tovární pásy kapitalistických výrobních vztahů. Rozporem mezi údajně přirozeným sexem a údajně nepřirozenou socializací se zabýval také Wilhelm Reich, rakouský psychoanalytik, který uprchl před Hitlerem do Ameriky. Vycházel z brutální společenské represe sexu, jež podle něho odpovídá i za choroby, jako je rakovina. Proti neduhům kapitalistické společnosti proto „předepisoval“ orgasmus.

 

MÍT TOHO VÍC

Reicha spolu s Fourierem znovuobjevili osmašedesátníci, kteří na jejich teoriích zakládali komunitní experimenty. Minisukně se přitom hodily stejně dobře, jako zřeknutí se párového soužití. Například na raných vydáních levicového časopisu Konkret jde ale zároveň ukázat, jak absurdně ambivalentně působil osmašedesátnický příslib „sexuálního osvobození“. Časopis v té době s oblibou otiskoval na titulních stranách pin-up fotografie, jež jsou dnes k vidění ještě v bulvárním tisku. Přirozeně vše heterosexuální, neboť tak daleko jako Makevejevův W. R.: Tajemství organismu většina osmašedesátníků nedospěla. Člověk může mít dokonce pocit, že mnoho feministických, gay a lesbických iniciativ v šedesátých letech sice probíhalo současně, ale zároveň velmi daleko od levicové každodennosti. Komuny sice nabízely odér utopie, ale kvůli zvyšující se politizaci soukromí znamenal život v nich také velkou zátěž. A z příslibu pestrého a svobodného sexu často profitovali pouze muži. Heterosexuálně řečeno, hlavní zásada nejdřív zněla: mít toho víc. A s více lidmi. To určitě není špatná myšlenka, avšak stres a vysílení, které s sebou nesla, se dostavili hned v zápětí. Soukromí je ambivalentní sféra, v níž intimita párového vztahu může skrývat vlastnictví a moc, avšak bez soukromí může člověku začít být v morálně-emocionálním jednodomku náležitě úzko. Mezi boje a jejich selhání by se nemělo klást rovnítko. Nové ideje, zájem o politiku experimentu a polymorfně-polygamní sexualitu přežívají dodnes jako vážně míněné pokusy o jiný svět. Že se přitom odkládání okovů až příliš rychle ztotožnilo s odkládáním oděvů a divokou souloží, bylo jistě poněkud naivní. Nahota jako metafora svobody? To určitě.

 

REVOLUČNÍ DĚLNÍCI SEXU

Cestou do osmdesátých let se o sex začal zajímat nejen nový konzervatismus, ale také kulturní průmysl, který uvedl sex na trh. Porno se stalo věcí masové produkce, sex-kluby začaly platit za investiční příležitost a průmyslově vyrobené erotické zboží bylo dostupnější než kdy dřív. Zároveň se ale přísněji regulovalo. Homosexuální a radikálně feministická umělecká díla byla cenzurována, až se hory zelenaly. I feministky se proto v osmdesátých letech zasazovaly za zrušení cenzury, přestože většina porna byla misogynní. V té době také dosáhlo prvních úspěchů hnutí prostitutů a prostitutek, a dekáda se tak nesla jak ve znamení prosex- feminismu, tak boje za práva sexuálních dělníků a dělnic. Politická korektnost předně znamenala: sebeurčení. Hnutí queer složená z leseb, gayů, bisexuálů a transgenderů se pak v devadesátých letech formovala v odlišné politické konstelaci. Vyhraňovala se vůči zamlčování obětí krize AIDS a proti souběžně zaváděným mechanismům morální sebekontroly, založeným na panice z nákazy. Bylo vyhlášeno nové lidské právo: Stát si za vlastní rozkoší i přes svízelnost situace. Trvalo však až hluboko do nového tisíciletí, než se hnutí queer podařilo napadnout heterosexuální dispozitiv v jeho celku. Sex byl odhalen jako produkt společnosti a klasické, v komerčním pornu dodnes přítomné rozdělení na mužské/ /dominantní a ženské/devótní bylo prolomeno. Zejména Kontrasexuální manifest španělské filosofky Beatriz Preciados byl v tomto směru pozoruhodný. Každý a každá je v něm revolučním sexuálním dělníkem, jenž může dekonstruovat své vášně a za pomoci jiných performativních technologií, jako jsou dilda, protézy nebo drag, se vydat po nových stezkách. Též techno-chrámy, jako je berlínský Berghain, dnes mají zcela samozřejmě své darkroomy (potemnělé místnosti vyhrazené v klubech pro sexuální kontakt – pozn. red.) a queer sexualita se rozvinula do podoby metafory lepšího a svobodnějšího života. Každý a každá přitom může natáčet porno na vlastní kameru a prostřednictvím webových stránek ho posílat do světa. Weby, jako je GayRomeo, například zcela překopaly homosexuální scénu. Pokud dříve vytyčovalo horizont sexu okolí města či vesnice, dnešní seznamovací weby mohou odpomoci každé zálibě. Internet tím sex jednak internacionalizoval, jednak potenciálně demokratizoval. Žádný fetiš přitom nepřichází zkrátka, vše je k vidění. Je to ale sexy? Nevytlačí politicky korektní a samosprávné webové portály krásu špinavé obscenity? Může být politicky korektní sex vůbec obscénní? A vícekrát skupinově prodiskutovaná SM hra ještě dirty a vzrušující? Nezopakují se zde staré známé role? Anebo jsou již reflexivně prolomeny?

 

VYČERPANÉ JÁ

Michel Foucault v Dějinách sexuality podtrhl, že nic není ošidnějšího než sexuální dispozitiv. Zatímco z populace mámí čím dál větší množství dat a obrazů jako nejrozličnějších forem doznání a sebevyjádření, stává se zároveň součástí nové technologie sebekontroly. Darkroom se v natlakované soutěži tržních subjektů stává jen jednou z mnoha příležitostí k rozptýlení. Sex se stal politicky korektnějším, dilda jsou dnes odsouhlasována úřady na ochranu spotřebitele. Profilovat se jako pro-sexuální a aktivně žádostivý patří k úzu. Ideologie politické korektnosti, posilující permanentní dozor nad sférou kdysi privátní intimity, se přitom střetávají s glamourem porno-popu, v němž každý a každá chce a má zažít více krásnějšího sexu. V nejhorším případě je sex znova inscenován jako nebezpečí a kondomy zůstávají doma. Ve společnosti kontroly se tak ze sexu stává další dimenze managementu sebe sama. Vzhledem k pestré nabídce by v ní mělo být možné také politicky korektnější píchání, avšak rozplývá-li se ve strukturách aktuálních požadavků trhu, není radost z něj nezkalená. Není možná polysex spíš konzum než komunismus? Je permanentní přitakání slasti sex-pozitivní, anebo jde o vynucenou biopolitickou mobilizaci těla? Člověk by neměl být kulturní pesimista. Pokud se ovšem podívá na společenské vztahy, které diktují také podmínky sexuality, může si i tak kouzelný text, jako je Kontrasexuální manifest, někdy vychutnat pouze v dialogu s Vyčerpaným jástvím francouzského sociologa Alaina Ehrenfelda. Přeloženo z týdeníku Jungle World 38/2010.

 


autor / Tim Stüttgen VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Svobodní excenrici a pravidla sexu / Jaroslav Fiala > NP č.363 > Téma čísla Hippies s dnešními beznadějnými singels nespojuje jen možnost střídat partnery a bezstarostná chuť experimentovat. Co všechno ve skutečnosti obnáší život v síti netradičních vztahů? číst dále O tom pěnivém moku / Jan Stern > NP č.363 > Fejeton My, starší páni, máme své koníčky. K nejzábavnějším patří takzvané „předběžné ohledávání mrtvoly“, tedy všeliké ohmatávání se, jehož smyslem je nalézt nějakou tu chorobu.   číst dále Francouzské poměry / Tomáš Havlín > NP č.363 > Pošli to dál Někdo může kysele sledovat „francouzské poměry“. Ten znepokojivě diskutující lid zhýčkaný sociálním státem si zase jednou usmyslel vytáhnout do ulic. Demonstrovat, obsazovat školy i ropné rafinérie, blokovat cesty i letiště, prostě páchat neplechu. A to všechno kvůli privilegiím, o kterých se nám už ani nezdá! Kvůli penzijní reformě, po které se bude odcházet do důchodu v šedesáti dvou místo v šedesáti. To se tak někdo má.   číst dále Přišli jsme hlídat Prahu / Andrea Novotná > NP č.363 > Referát Když se řekne Praha, vybaví se korupce, pochybné projekty a nedůvěryhodný magistrát. Volby mohou přinést změnu, ale také potvrzení zajetých pořádků. Už nyní ale víme, kdo se bude novým mocným dívat pod prsty. Krátce před volbami totiž vznikla iniciativa Praguewatch. V kavárně v centru města jsme si o ní povídali s geografkou Michaelou Pixovou a sociálním antropologem Martinem Veselým.   číst dále
celý archiv