NP č.348 > Téma číslaKormidelník v extatickém chaosuJaroslav Fiala

„Zapoj se, nalaď se a vypadni (Turn on, tune in, drop out),“ znělo známé heslo v 60. letech, které vymyslel. Pro některé šílenec, pro jiné průkopník vnitřní svobody. Timothy Leary, nestor kontrakultury a věčný potížista.

 

„Když se objevil na scéně, jeho bíle oděná postava vzbuzovala v mladém publiku respekt, úctu a lásku: učil je, aby mysleli sami za sebe a pohrdali autoritou. Bezpochyby věděl, že si zahrává s ohněm, ale dělal, co zřejmě dělat musel.“ Tak vzpomínala na Timothy Learyho, guru generace „květinových dětí“, jeho dlouholetá žačka, přítelkyně a ředitelka Ligy pro duševní objevování Nina Graboi. Leary je dodnes zbožňován i zatracován jako popularizátor psychedelických drog a jako symbol revolty, která hodila rukavici do lhostejné tváře moderní společnosti. Proč však byl kolem něho vždy takový rozruch? Byl skutečně „nejnebezpečnějším mužem na zeměkouli“, jak ho nazval americký prezident Richard Nixon, nebo spíše bojovníkem za svobodu proti dogmatické strnulosti a válečné mentalitě? Jeho hrdinský mýtus je stále opředen mnoha paradoxy – notorický zpochybňovač systému, který na všechny dělal s nenapodobitelným úsměvem „dlouhý nos“, aby se nakonec sám stal ikonou antihrdinství.

 

NEVESELÉ ZAČÁTKY

„Neexistuje omluva pro ty, kteří se nechtějí radovat,“ pronesl Leary v době, kdy západními státy hýbaly protesty proti válce ve Vietnamu, rostoucí sebevědomí mladých a psychedelická mystika. Jeho vlastní mládí však v kontrastu s tím už tak radostné nebylo. Timothy Francis Leary se narodil roku 1920 ve Springfieldu ve státě Massachussetts, jeho otec byl armádní zubař, jenž hodně pil a prohýřil rodinný majetek. Když bylo Timothymu dvanáct, dal mu šek na sto dolarů a odešel z domu. Leary byl pak vychováván silně věřící matkou a roku 1940 odešel na elitní vojenskou akademii West Point. Po čase ale porušil zdejší řád: byl přistižen opilý a usvědčen z podávání alkoholu nižším hodnostem. Jelikož se odmítal přiznat, byl potrestán tzv. „umlčením“, zákazem hovoru se spolužáky po dobu jednoho roku. Kadet Leary vydržel mlčet devět měsíců, dokud mu vedení nenabídlo, že se na tento prohřešek zapomene, když školu dobrovolně opustí. „Byl to jediný férový soud, kterým jsem kdy prošel,“ říkával ironicky.

Leary se po propuštění vydal do Alabamy, kde se zapsal na univerzitní studium psychologie. Jenže byl zase vyloučen, tentokrát kvůli noci strávené v dívčím pokoji. Brzy nato ho povolali do armády, kde potkal svou první ženu Marianne. Po ukončení druhé světové války pokračoval ve studiu psychologie na Washingtonské univerzitě a ve vědecké kariéře na Berkeley. Vynikal mimořádnou inteligencí a stal se uznávaným odborníkem na poli skupinové terapie a tzv. interpersonální diagnózy, což je disciplína, která se, zjednodušeně řečeno, zabývá tím, jak lze chováním jedince ve skupině vysledovat jeho osobnostní rysy. Learyho práce Interpersonální diagnóza osobnosti byla dokonce Americkou psychologickou asociací zvolena knihou roku 1959 a poznatky v ní uvedené jsou dodnes zdrojem inspirace. Stojí za zmínku, že Leary na základě svého výzkumu vypracoval psychologické dotazníky pro vězně, které musel o několik let později jako trestanec sám vyplňovat.

Leary na katedře v Berkeley proslul také jako pořadatel bujarých večírků a sexuálních radovánek. Rád byl středem pozornosti, a ačkoli mu Marianne jeho zálety tolerovala, zlom nastal, když jí oznámil, že se zamiloval do jiné ženy. Manželka propadla zoufalství a vzala si v den Learyho pětatřicátin život. Stihla ještě svému muži upéct dort a na posteli nechat dopis, kde ho obvinila, že zničil jejich vztah. Leary utrpěl šok. Zůstal náhle sám se dvěma dětmi, se kterými odjel do Evropy, aby tu společně zkusili zapomenout. Jednoho dne prý ale ve Florencii potkal svého kolegu z univerzity, Franka Barrona, který mu vyprávěl o zážitcích s „posvátnými houbami“ z Mexika. Jejich účinky byly podle něj „nepopsatelné“. Learyho to zaujalo natolik, že se do Mexika sám vypravil, houby zkusil a vrátil se jako člověk s touhou měnit hranice poznatelného.

 

NOVÉ POHANSTVÍ

„Zabralo to asi po půl hodině a nešlo tomu odolat. Spatřil jsem sám sebe, jak se nemotorně pohybuji loutkovým divadlem reality. Vzpomněl jsem si na děti a šel se podívat do pokoje své dcery. Susan seděla na posteli, správný a standardní obraz třináctileté dívky, hledící se svraštělým čelem do učebnice. Bylo to čisté a přesné. Vnitřně zhroucený se opírám o stěnu, zhrozený z té cizinky, která vypadá jako loutka právě vypadnuvší z montážní linky Ameriky. Tak tohle je hra na tatínka a dcerušku. Ahoj, Sue. Jak se máš, tati? Otec jako loutka, dcera jako loutka, dole mají namontovaná kolečka a projíždějí jeden mimo druhého. Bylo to otřesné. Už dvacet let uplynulo od mého prvního kyselinového tripu a já nikdy na ten zážitek nezapomněl,“ napsal Leary v pamětech.

LSD, derivát kyseliny lysergové, objevil čirou náhodou švýcarský chemik Albert Hoffmann, když mu zůstal na rukou, po jejichž olíznutí zažil změnu vědomí. S LSD začala experimentovat americká vláda a CIA, ale látka v 60. letech pronikla i na veřejnost. Leary v té době dostal místo na Harvardově univerzitě, kde začal s kolegou Richardem Alpertem zkoumat účinky LSD na sobě i ostatních. Trvalo to prý jen do doby, než si rodiče začali stěžovat, že jejich děti – slibní mladí studenti – tvrdí, že „nalezli Boha a objevili tajemství vesmíru“. Leary čelil obviněním, že odbývá výuku, a nakonec z Harvardu odešel.

Z málo známého učence se záhy stala celebrita. Založil Mezinárodní federaci pro vnitřní svobodu a na farmě v Millbrooku ve státě New York pořádal seance, na kterých vítal lidi dychtící poznat účinek LSD. „Považovali jsme se za antropology 21. století, kteří předběhli dobu. Na této vesmírné kolonii jsme založili nový druh pohanství a života coby svébytného umění,“ napsal o tom pyšně. Zdejší styl podávání LSD neměl být lehkovážný. Leary vždy s uživateli probíral jejich očekávání a ve stavu změněného vědomí s nimi intenzivně diskutoval o jejich pocitech, aby byli pod kontrolou. Byl to rozdíl třeba od CIA či tehdejší československé vlády, jež zpočátku prováděly experimenty na lidech, kteří mnohdy vůbec netušili, do čeho jdou. LSD byla přesto látkou s nepředvídatelným efektem. Někteří měli příjemnou zkušenost, jiní prožili stavy paranoie či deprese, bad trip. Odehrávalo se to však v období s odlišnou atmosférou – lidé masivně toužili experimentovat a Leary se s nimi ztotožnil. Zůstala mu též chuť být středem pozornosti, takže vystupoval na veřejnosti a dokonce kandidoval na úřad kalifornského guvernéra proti Ronaldu Reaganovi. Svůj „stát radosti“ už ovšem založit nestihl. Byl obžalován z držení marihuany a roku 1970 odsouzen k dvacetiletému trestu.

 

JAKO DANTŮV POUTNÍK

Leary se ocitl ve vězení v Laguna Beach v Kalifornii, ale dlouho tu nepobyl. Byl to doslova románový příběh: po několika týdnech přeručkoval po telefonním kabelu ven z trestnice a s pomocí podzemní organizace Weathermen, jež hodlala svrhnout americkou vládu, byl odvezen do bezpečí. Strávil nějaký čas v Alžíru a pak ve Švýcarsku, kde požádal o politický azyl, jenže americké úřady po něm pátrat nepřestaly. Sdružení spisovatelů v čele s básníkem Allenem Ginsbergem tehdy získalo několik set podpisů známých osobností pod petici za Learyho propuštění, ale nebylo to nic platné. Švýcaři zpočátku žádosti o Learyho vydání zamítali, ale nakonec podlehli. Leary proto znovu utekl, tentokrát do Afghánistánu, ale byl dopaden agenty FBI v Kábulu. Po třech letech byl opět za mřížemi. V té době ho opustila i druhá manželka Rosemary, jež se skrývala před úřady dalších pětadvacet let. Samotný Leary čelil pětasedmdesátiletému trestu, avšak vykoupil se spoluprací s FBI, které pravděpodobně prozradil jména přátel, kteří mu pomohli v útěku. Ačkoli vždy popíral, že udával, už v roce 1976 byl na svobodě.

Leary strávil zbývajících dvacet let života psaním knih a veřejným vystupováním, v němž zesměšňoval škrobenost všeho druhu. Oslovoval lidi, aby „mysleli sami za sebe a zpochybňovali autority“, v 90. letech získal cenu za výzkum v psychologii, ale brzy nato zemřel na rakovinu. Přál si, aby jeho ostatky byly vystřeleny do vesmíru, což se stalo, takže dnes každých šestadevadesát minut obletí Zemi. Existuje snad lepší příklad „stvoření hvězdy“? Learymu jde ledacos vytknout, ale nelze popřít, že byl hybatelem věku změn, který, řečeno slovy historika Marka Kurlanskyho, „skončil jako Dantův poutník, který se konečně vyšplhal z pekla a zadíval se na nebe“. A jeho poselství bylo jednoduché: „Buď v klidu. Nepropadej panice. Chaos je dobrá věc. Chaos vytváří nekonečné množství možností. Nejnebezpečnější je ten bláznivý, megalomanský Sókratův nápad: myslím.“ Jestliže existovalo něco jako hrdinství, pak spočívalo v mýtu té doby, který Leary stvrdil svým mnohoznačným životním příběhem.

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Odhalování zločinů nedělá z člověka antisemitu / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.377 > Rozhovor Komiksového kreslíře a novináře Joe Sacca jsme potkali v Miami, kde představoval svou knihu Gaza: Poznámky pod čarou dějin. Vypadal docela jinak než postava v brýlích bez očí s masitými rty, známá z jeho komiksů. V následujícícm rozhovoru jsme se věnovali hlavně Palestině.   číst dále
celý archiv