NP č.348 > Kultura | FilmAni život, ani smrtJan Kolář

Letošní oscarový šampión je pro tvorbu jeho autorky typický. Kathryn Bigellow své znepokojivé postřehy vždy vyjadřovala prostřednictvím schémat tradičně mužských žánrů - od policejních thrillerů až po kyberpunkové sci-fi. Smrt čeká všude však zároveň rámec válečného dramatu překračuje.

 

Někdy se zdá, jako by pokusy zobrazit válku na filmovém plátně nutně vedly k velkolepým autorským gestům. Válečné filmy na sebe často berou podobu klasických tragédií, v nichž jsou osobní soukromé historie strhávány proudem politických událostí tak dlouho, až se stanou jejich součástí. V těch nejlepších snímcích (tak jako v Lovci jelenů) se pak mohou před očima diváků proměňovat současně osudy jednotlivých hrdinů i celých národů. Tato schopnost války rozpustit individuální životy a spéct je v pulzující chumel pohybů, emocí a kolektivní paměti si přitom vynucuje adekvátní obrazové ztvárnění. I v tak eticky odlišných filmech jako je Apokalypsa a Černý jestřáb sestřelen, jde v zásadě o totéž. Ukázat svět bez lidské perspektivy, svět proměněný v záplavu excesivních scén, jež spojuje jen jejich neuchopitelnost a monstrózní rozměry.

I Smrt čeká všude zachycuje ztrátu lidskosti. Avšak místo tragického příběhu nabízí jen sled nekonečně smutných výjevů. A místo oslnivé tváře násilí (které děsí, ale zároveň fascinuje) prezentuje hlavně jeho ubohost a to, jak se v ubožáky proměňují všichni, kdo se války musejí účastnit.

 

VÁLKA JAKO ŠPÍNA

Na iráckém konfliktu v podání Kathryn Bigellow skutečně nelze najít ani stopu krásy a není to dáno jen tím, jakými hrůzami musejí postavy jejího filmu procházet. Režisérka nechala portrét trojice členů pyrotechnické jednotky, která v ulicích Bagdádu likviduje nastražené výbušniny, nasnímat v krátkých roztřesených záběrech digitálních kamer. Proti obvyklým majestátním válečným scenériím, v nichž to vždy vypadá, jako by lidské střety probíhaly jen na pozadí vznešeně lhostejné přírody, tak stojí pouze z ruky točené detaily rukou a tváří, záchvěvy dechu a prach, který všechno zanáší. Tohle nejsou obrazy, které by se podobaly nějakým cinefilním vzpomínkám; to jsou záběry, které je možné občas vidět v televizním zpravodajství nebo v klipech kolujících na YouTube. Záběry, které vypadají vždy stejně, ať už je natočili američtí vojáci nebo iráčtí povstalci. Pokaždé stejně vypadají i mrtvá těla, která se v nich objevují.

 

BOLEST BEZ VYPRÁVĚNÍ

Smrt čeká všude není ničím jiným než dvouhodinovou sérií fragmentů, osobních bolestí a strachu. Odpovídá tomu i způsob, jakým se tento zvláštní film odvíjí. Scény, které v něm lze spatřit, by mohly proběhnout v libovolném pořadí. Jediné, co z nich vytváří jakousi narativní linii, je ubývající počet dní, které vojákům zbývají do konce irácké mise. Důsledně dokumentaristický styl, jehož se snímek Kathryn Bigellow drží, však modeluje divácké reakce mnohem účinněji než klasické vyprávění. Úvodní žánrová očekávaní publika, které se těšilo na vzrušující likvidaci bomb v přímém přenosu, se totiž při pohledu na monotónní plnění dalších a dalších úkolů postupně změní ve zděšené poznání, proč vlastně pyrotechnici dennodenně riskují své životy. Nikoli proto, že se bez adrenalinového vzrušení nemohou obejít, ale proto, že už jim nic jiného nezbývá. Díky ustavičnému kontaktu se smrtí přestaly hodnoty, kterým věřili, dávat smysl a životy, které si do Iráku přivezli ze svých domovů, se zhroutily. Souboj s tikajícími bombami je tím jediným, co si zachovalo alespoň trochu jistá pravidla.

Jen málokterý film dovede tak nenápadně a prudce změnit své vyznění. Když se v úvodním záběru Smrti objeví motto „Válka je droga“, jen málokoho by napadlo, že v něm není řeč o hledání opojení, ale o závislosti, která všechny, kdo se jí dotknou, zbaví života. I ty, co přežijí.

 


autor / Jan Kolář VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Mezi hnutím a fíkovým listem / Andrea Novotná > NP č.348 > Dějiny přítomnosti Počty Romů v Česku se odhadují až na tři sta tisíc. Přesto nemají jediného poslance ani starostu. To ovšem není nejpodstatnější problém. Dvacet let poté, co se Romové a Češi setkávali na demonstracích provázejících pád minulého režimu, čelí nemalá část romských rodin rasismu, vyloučení, pasti dluhů a chudoby.   číst dále Boj o paměť / Bob Kuřík > NP č.348 > Referát V roce 1992 si svět připomněl pětisté výročí „objevení“ Ameriky. Oslavy se změnily v masové protesty indiánů, strhnuté busty konkvistadorů, demonstrace... A také transparent „Vítejte v historii“. V historii, jež sice trvá více než pět set let, ale psána jinak a samotnými indiány začala být až v sedmdesátých, respektive osmdesátých letech 20. století.   číst dále Pravidla hrdinství / Alexandr Budka > NP č.348 > Téma čísla Sebepopovější hrdinové dneška mají své předobrazy ve světcích, mučednících a božských hrdinech dávné minulosti. Není divu, protože každá hra - i ta na hrdiny - má svá pravidla.   číst dále Miluj plyšáka svého, jako sebe samého / Alexandr Budka > NP č.348 > Pošli to dál Reality show Den D se povedla opravdová trefa. Nápad založit cestovní kancelář pro plyšové hračky získal investora, věhlasného podnikatele v cestovním ruchu Tomio Okamuru.   číst dále
celý archiv