NP č.348 > Téma číslaA tohle znáš?Tomáš Havlín

Hrdinou se nikdo nerodí, na něj je člověka potřeba pasovat. Těm, kdo mají na tuhle hru energii, pak nemusí zbýt čas ani na sebe sama. Nebo existuje i nějaké "zdravé uctívání"?

 

Ve skutečnosti člověk (tedy muž – článek o hrdinství nemůže být než „genderově nekorektní“) nemá příliš na výběr. O hrdinovi, zhutněném v jednom činu, jedné kazetě (za mých časů) nebo jedné knize (snad ještě pořád), toho totiž většinou moc neví. Spojení informačního nedostatku a potřeby mít tu svojí jednu věc, do níž je hrdina bezpečně zakonzervován, to je hlavně doména fyzického i duševního dětství.

V něm člověk přijde k hrdinům, ani neví jak. Padni komu padni, rozum ztrácí pevnou půdu pod nohama a žezla se ujímá iracionálnem rozkurážená intuice. V dětství se mi do ruky dostaly tři hrdinské artefakty: kniha Sestřelen od Františka Fajtla, druhá o pirátech a bukanýrech a konečně kartička s hokejistou Martym McSorleyem. Číslo 33, které nosil tento mohutný obránce Pittsburghu na zádech, mi pak sloužilo jako heslo vkladní knížky ještě v době prvních výdělků na brigádách.

Hrdina, to je ztělesněné přání a kluci odsud odvozují svoje sny o budoucím povolání (oblíbené „jako dítě jsem chtěl být popelářem“ je dle mých zkušeností dodatečně vytvořená urban legend). Jak je to s holkami, to netuším. Tehdy si ale do sešitů hodně malovaly koně.

 

KDYŽ JSI V TÍSNI, ŘEKNI TO PÍSNÍ

V hrdinsky náruživé době dospívání se vše důležité vztahuje k hudbě. Otázka Co posloucháš? je trvale spolehlivým zdrojem puber tálních koalic. Na zeď putují první plakáty a rozjíždí se stahování. Kdo se někdy neviděl s mikrofonem, kytarou nebo za DJským pultem na pódiu? Kouzlo hvězdného momentu ukazuje jasně: hrdina je muzikant, jemu patří svět.

Je to zlomová doba. Hrdina se v ní může ukázat jako expert, a to jednoho hodí do gauče. Protože proč sám dělat cokoliv, když jsou tu povolanější, starší, kteří jsou navíc nejspíš obdaření mimořádnými schopnostmi i zázemím? Hrdina odnímá nadhled, odkládá činnost uctívače na neurčito, a tak vlastně člověku dojde až později, že The Clash vydávali nejslavnější věci, když jim bylo dvacet.

Hudba se navíc už dávno přesunula z úrovně aktivity do škatulky životního stylu a tedy konzumace. Stačí zběžný pohled po vagónu metra. Na hrdinskou volbu je nabalený mohutný marketing, který dnes asi nejlépe živí oděvní firmy. Oběti hrdinství jsou čím dál mladší.

V dospívání je nutné projít lecčíms, může se ale stát, že člověk v sobě idol nezabije. Pasivní závislost přikryje další roky. Nemusí jít jen o hudbu a životní styl, ale třeba také o zvyk opakovat prostě to, co už řekl někdo jiný – třeba hrdinotvorný mainstream. V Česku je pozoruhodná „pohodářská“ část mužské generace po třicítce: to už samozřejmě není čas na velké ambice nebo vlastní hrdinství a i vášeň k někdejším vzorům opadla. Stále si lze ale zachovat aspoň nějaké ty vnější atributy – kapsáče a mikinu s konopným listem – a v sobotu dát s kámošema u pivka debatu s názory jak vystřiženými z Reflexu. Možná si toho všímám sám.

 

RUKOVĚŤ ZDRAVÉHO HRDINSTVÍ

Hrdinů se nikdo nezbaví úplně. I při největší shovívavosti ale stojí za to s nimi sem tam trochu zatřepat – když už nebýt jejich pán, tak aspoň jejich partner.

První pravidlo Rádce mladých modloslužebníků zní: Informovanost! Těžko říct proč, ale cokoli je vidět zblízka, jeví se jako méně dokonalé. Francouzský filosof Michel Foucault nás v jedné své knize zpravuje o křesťanské církvi, která se více než tisíc let bránila tomu, aby někdo napsal její dějiny. Věděla totiž, že být zblízka popsán, nechat vyjít najevo svůj původ, to vždy znamená přijít o část své moci a připsat si mínusové body v kontinentálním žebříčku popularity. Není důvod, aby něco podobného neplatilo i pro hrdiny. Naopak. I ty může otázka původu nachytat v nedbalkách, zejména jsou-li klasickým produktem trhu.

Druhé přikázání zní: Nesjednotíš! Proč se upínat na první kartu v balíčku, když je možné mít jich celý vějíř? Pořídit si paletu hrdinů, to je zábava, která nic nestojí. Mohou být různí, mohou se i prát, podobně jako floutkové z Olympu. K hrdinství prostě patří polyteismus – čistě jako prevence a ochrana proti doktrinářství. Všichni vědí, kam to jinak vede.

Finální kouzlo ale spočívá až ve změně vztahu k hrdinovi. Nebrat ho jako postavu, která stojí mimo tento svět, a místo nečinného uctívání zkusit o něco méně exaltované uznání. Není důvod nevzít si od někoho příklad. Na druhou stranu ale – vůči které autoritě člověku nezbývá než sklapnout podpatky a mlčet?

 

(…)

Před časem jsem stěhoval zbytky věcí od rodičů. Kartička s McSorleyem zmizela v nenávratnu – dobře jí tak. Fajtla držím v úctě stále, což ale neznamená, že bych dnes slzel dojetím nad oslavnými reportážemi ze života vojáků v Afghánistánu. A kniha o pirátech – ta se propracovala až na noční stolek. Někteří hrdinové se zkrátka vracejí.

 

Autor není moralista.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv