NP č.347 > ReportážObčané a extremistiTomáš Havlín

resized/img/clanky/801x268c-bad7-393-header.jpg

Drážďany si rok co rok připomínají spojeneské bombardování a konci druhé světové války. Je to vak i příležitost k dalšímu boji - tentokrát o paměť. Kdo ji vyloží, jakým způsobem a zda si to vůbez zvládne vynutit.

 

„O 13. únoru přemýšlím už dlouho a bavila jsme se o něm i s přáteli. Je důležité vypořádat se s dějinami, zejména pokud jde o vlastní zemi. Pochopit struktury a mechanismy, jak k tomu mohlo dojít,“ říká šestadvacetiletá Ulrike a chvatně zamyká byt. „Včera jsem to po práci trochu protáhla, ale na blokádě chci být včas,“ dodává omluvně a pádí dolů po schodech.

Místo klidné sobotní snídaně si do batohu přibalila obloženou housku a do termosky nalila zelený čaj. Bude se jí hodit – den předtím sněžilo, mrzne a neonacistům se má v pochodu bránit sice nenásilně, ale třeba i za cenu dlouhého sezení na chodníku.

Ulrike prochází Novým městem. Je to místní Kreuzberg, „alternativní“ čtvrť studentů, s čím dál méně „alternativními“ nájmy. Míjí kavárny, večerku, ve které nechybí sojové mléko, a pak zamíří ke vchodu jednoho z domů. „Nechci jít sama, protože přesně nevím, co čekat. Může dojít k násilnostem.“ Za chvíli se objevují na ulici její kamarádi. Studentka politologie Lydia, která píše diplomku o Gándhím, její přítel Ulf a medik Roland. Může se jít. Na Albertovo náměstí, kde probíhá jedna z blokád pochodu neonacistů, je to jen kousek. Odtud už je vidět střecha nádraží, od kterého má vyrazit hnědý smuteční pochod – „Trauermarsch“. Z otevřeného náklaďáku mluví k antifašistům první řečníci – nebo spíš řečnice, žen je totiž mezi nimi většina. Poslouchá je pořádný dav lidí, kterým lze procházet jako malou vesnicí: většinou mladí, ale jsou tady i pamětníci 60. let, kteří nezapomněli na své ideály. Hraje hudba a všichni se hýbou. Nejvíc ti, kdo si ráno řekli, že pátá vrstva už je moc, a tak ji odhodili na gauč.

 

DRÁŽĎANSKÉ JEVIŠTĚ

Tento rok vzniká v Drážďanech zajímavý trojúhelník. Předně neonacisti, kteří si zde dávají dostaveníčko každý rok. Loni jich bylo asi sedm tisíc, šlo o největší pochod od konce druhé světové války. Tradičně se je pak snaží blokovat skupiny blízké levici. Letos se ovšem přidává s vlastní akcí i samo město, které dosud klopilo zrak. Lidský řetěz pod vedením starostky Helmy Orosz (CDU) má jednak vzpomenout dvacet pět tisíc padlých během bombardování, a zároveň symbolicky ochránit staré město před pravicovými radikály.

Vztahy v trojúhelníku jsou více než napjaté. Částečně jde o důsledek různých postojů k otázce výkladu dějin a jejich revize. Neonacisté využívají spornou legitimitu bombardování Drážďan k tomu, aby ukázali, že Němci nebyli pouze pachatelé, ale i oběti války. Levice tuto relativizaci odmítá, a to i přesto, že kritika náletů se zrodila právě na její straně a tvoří součást jejího ideologického dědictví. Místo toho lze ještě dnes zaslechnout hlasy, že Němci nemají ani 65 let po válce právo na existenci. A město pod vedením konzervativní CDU zastává jakousi střední polohu.

Debata o dějinách sice poukazuje na rozštěpení veřejného mínění, ale dilema ohledně zničení města žije více méně v každém. Rozdělení v historické otázce navíc přehlušuje aktuální politická konstelace: neonacistům jde vedle relativizace německé viny také o oslavu Hitlerova režimu, levici je jasné, že fašismu se musí člověk postavit přímo a radnice zastává „nediferenciovaný pojem extremismu“: fašisti nebo antifašisti, všechno jedna verbež. SOUDY A RAZIE Město, respektive CDU, je v Drážďanech i na celosaské úrovni nejsilnější hráč. Jeho averze k obou dalším vrcholům trojúhelníku byla zřejmá už dlouho před 13. únorem. S neonacisty bojovalo právní cestou. Přes dvojí odvolání se ale radnici nepodařilo prosadit, aby shromáždění ultrapravice bylo jen stacionární a nevydávalo se na pochod. Konečný verdikt o místě a podobě demonstrace vynesl soud dva dny před akcí, když požadavek města, opřený o údajný nedostatek policejních sil, označil za protiústavní.

Vůči druhé straně postupovala místní vláda stejně usilovně. Vrchní státní zástupce Christian Avenarius označil nápis „Blokujme společně“ na plakátech sdružení Dresden Nazifrei za výzvu k trestnému činu a poté následovaly razie v Drážďanech a Berlíně. Policie zabavila tisíce plakátů a při jejich lepení zatkla několik lidí. Zastupitelství také nechalo odpojit internetové stránky iniciativy, což ale vedlo jen k jejich přesunu do zahraničí a následné vyšší návštěvnosti. Docházelo i k „odrazování“ dopravců, kteří by chtěli demonstrantům z jiných měst pronajmout autobus.

Nutno dodat, že Dresden Nazifrei sdružuje více než dvě stovky organizací. Vedle radikálnějších antifašistických spolků jsou tu i mladí sociální demokraté, parlamentní Die Grüne a odbory. Ukazuje se tak, že představa vládní CDU o tom, kdo je to „občan“ (a kdo „extremista“), je poměrně úzce daná.

 

ZASTAVENÝ POCHOD

Ale zpátky na ulici. Ulrice je už trochu zima a chtěla se jít podívat na lidský řetez na starém městě. Nakonec se ale rozhodla zůstat. „Dostat se zpátky přes řeku by mohl být kvůli policejním kordonům problém. A pro mě je důležitější být právě tady,“ říká. Koneckonců je to také sociální happening. Potkají se tu lidé, co se neviděli roky. „Zahlédla jsem i svou profesorku z univerzity. Ale s tou jsem se nebavila,“ směje se Ulrike.

Tady se zjevně nic nechystá. Řada policistů se kupodivu rozestupuje před českou presskartou bývalého zaměstnavatele a cesta do liduprázdných ulic je otevřená. K novoměstskému nádraží, odkud odjížděly za války transporty do Osvětimi, je to jen kousek.

Neonacisté se srocují před jedním křídlem nádražní budovy. Obemyká je železný zátaras, průchozí jen na dvou místech. V policejních stanech pak čeká demonstranty osobní prohlídka. „Je to kontrola, nikoli evidence,“ ubezpečuje jeden z policistů. Nad davem se vznáší teskné tóny keltsko-esoterické hudby střídané Wagnerem a až později přicházejí na řadu řečníci s führerovskou dikcí. Přijeli i „delegace“ ze zahraničí. Vlajku rozvinuli Švédové a Slováci. Češi jsou tu také, ale bez vlajky a jako vždy bez projevu. Možná proto, že jsou pro německé „kamarády“ pořád tak trochu méněcenní…

Část neonacistů se ohřívá v nádražní hale. Mluví o kdečem, ale převážně se drží v tichosti. Kolem je spousta novinářů. Před stánky – s výjimkou toho asijského – se sice tvoří fronty, ale s nálety na bageterie, které byly k vidění na blokádách, se to nedá srovnat. Člověk se pak neubrání pocitu, že má před očima mimo jiné i odvrácenou tvář regionu s vysokou nezaměstnaností a znatelnými sociálními problémy.

Hala se vyprázdní až když přijde povel k odchodu. Pohyb davu s nezbytnými vlajkonoši v čele ale nemá dlouhého trvání. Policie dává megafonem vědět, že není v jejích silách zabezpečit průvodu bezpečnost, a že tedy žádný nebude. Následuje krátké přetlačování, vzduchem prolétnou sněhové koule a plastové lahve, ale brzy je klid. Neonacisté letos Drážďanami neprojdou.

 

JEDNA PAMĚŤ NESTAČÍ

V příštích dnech se budou město i iniciativa Dresden Nazifrei stavět do role toho, kdo neonacisty zastavil. Zástupci města se o „občanské neposlušnosti“ ani nezmíní, organizátoři blokád zase dají najevo, že lidský řetěz za řekou je sám o sobě neonacistům k smíchu. Pravda může být i někde mezi. Kdyby policie chtěla, cestu pravicovým radikálům uvolní. Je tak možné, že příkaz zrušit pochod přišel z vyšších míst a blokády v ulicích kolem nádraží posloužily jako vítaná záminka.

Obě strany př itom shodně mluví o velkém úspěchu. Zastavit pochod neonacistů, to se v Drážďanech ještě nepovedlo. Ale i tady jsou na místě pochybnosti. V rámci předúnorového shonu se totiž CDU podařilo prosadit v zemském parlamentu novelu shromažďovacího zákona, která dává úřadům právo volně rozhodovat o bytí a nebytí demonstrací, jež se mají odehrát na místech historického významu. Konkrétně se uvádí drážďanský kostel Frauenkirche a lipský památník bitvy národů. Drážďanská radnice tak dostává do ruky mocný nástroj, kter ý jí umožňuje prosazovat vlastní verzi paměti a pohledu na dějiny. Čeho je ovšem zmíněný kostel symbolem? Protestantské buržoazie, která ho původně vystavěla natruc katolickému panovníkovi? Nacistického režimu, jehož vlajky z něj vlály během druhé světové války? Anebo snad nezávislého mírového hnutí, které na jeho ruinách vznikalo v 60. letech a dnes má pokračování v požadavku okamžitého stažení německých vojáků z Afghánistánu? Historie je prostě mnohoznačná, stejně jako její symboly. Vkládat do ní jasnou kolej, jak k tomu dochází s novým shromažďovacím zákonem, je zřejmý zásah moci. O jeho oprávnění rozhodne v blízké budoucnosti ústavní soud.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv