Na obrazovce počítače blikla nová zpráva. „Zatkli Jolanu, předsedkyni studentského výboru. Co budete dělat?“ Z nabídky vybírám: obvolat novináře, všichni z naší sítě mají okamžitě telefonovat na policejní stanici a dostupní aktivisté tam co nejryhleji přijít. O chvíli později přichází další vyrozumění: „Jolana byla propuštěna, vaše morálka stoupla o dvě procenta.“ Ne, to není realita, nýbrž počítačová hra Force more powerful, kterou vydala před čtyřmi roky americká organizace Mezinárodní centrum pro nenásilný konflikt (ICNC). Hra vycházela ze stejnojmenné knihy, která se počátkem tisíciletí stala biblí všech (hlavně východoevropských) aktivistů, usilujících o svržení vlastních autoritativních režimů. Dnes je ale jasné, že se naděje a očekávání, která do „barevných revolucí“ vkládali jejich účastíci, většinou nenaplnily.
VRTKAVÉ KOLO FORTUNY
Přitom ještě v době, kdy počítačová hra vyšla, to vypadalo nadějně. V říjnu 2000 padl Slobodan Miloševič a význačnou roli v tom sehrála studentská organizace Otpor. Tři roky nato odstavila od moci Eduarda Ševarnadzeho gruzínská revoluce růží. Také zde sehráli svou úlohu mládežníci – organizace Khmara (Dost) převzala od svých srbských kolegů symboliku a hlavně taktiku. Na podzim 2004 zase v ulicích Kyjeva a dalších ukrajinských měst demonstrovaly v krutých mrazech statisíce lidí, aby přivedly k moci Viktora Juščenka. V davu se neztratily ani žluté a černé vlajky organizace Pora (Přišel čas), jejíž aktivisté knihu Force more powerful důkladně studovali. Počátkem roku 2005 dolehla barevná revoluce i na vzdálený Kyrgyzstán, kde dostala poetické přízvisko „tulipánová“. Účastnila se jí i organizace KelKel (Obroda), která se také hlásila k ideálům nenásilného převzetí moci. Jenže pak jakoby se něco zadrhlo. Jen měsíc poté, co vyšla v úvodu zmíněná hra, v březnu 2006, pozatýkala policie na náměstí v běloruském Minsku všechny, kterým se podařilo postavit zde stanové městečko. Ve stejné době zkrachoval i pokus ázerbajdžánské opozice prosadit se ve volbách proti režimu Ilhama Alijeva. Co se stalo? Počítačový program a kniha Force more powerful přestaly fungovat?
UKRAJINSKÁ DEZILUZE
Podívejme se na aktuální příklad Ukrajiny. Rozpad Sovětského svazu ji na rozdíl od Běloruska nebo středoasijských republik nezastihl nepřipravenou a vyvolal velká očekávání. V prosinci 1991 hlasovalo v referendu pro samostatnost 90,9 % voličů. Pak ale po nepříliš úspěšném reformátorovi Leonidovi Kravčukovi přišel Leonid Kučma ze silné dněpropetrovské skupiny a ve spolupráci s místními mafiemi začal upevňovat moc. Na konci svého druhého funkčního období měl smutnou bilanci. Odposlechy jeho vlastního bodyguarda Mykoly Melničenka ukázaly, že nese přinejmenším částečný podíl na vraždě opozičního novináře Georgije Gongadzeho a že přijímal vysoké úplatky od gubernátorů. Země se ocitla ve spárech lokálních mafií a Kučmova závislost na ukrajinských oligarších dostoupila vrcholu, když se počátkem roku 2004 nechal přesvědčit ústředním boháčem země, Rinatem Achmetovem, že jeho nejlepším nástupcem v úřadu bude doněcký gubernátor Viktor Janukovyč. To ovšem vyvolalo na centrální a západní Ukrajině vlnu zděšení. „V Doněcku mám bratrance, takže vím, jak to tam funguje. Když jsi úspěšný, zabijou tě nebo zavřou. Nejlepší varianta je, že podnik přepíšeš na ně,“ řekl mi tehdy příležitostný taxikář a majitel malého krámku s bundami a kožichy ve městě Sumy na severu Ukrajiny. Demonstrovat do několik set kilometrů vzdáleného Kyjeva se nechystal. Posílal ale za sebe aspoň synovce. „Zaplatím mu cestu, stejně nemá práci a ty hajzly nenávidí stejně jako já,“ byl odhodlaný. O pár dní později mi poslal nadšenou smsku, že se stal zástupcem velitele stanového městečka ve svém rodném městě.
ALTRUISMUS V ULICÍCH
„Pomerančová revoluce, to byla vzpoura milionářů proti miliardářům,“ rekapituluje po pěti letech aktivista Ihor Semyvolos, v civilu arabista zaměstnaný na ukrajinské Akademii věd. Popisuje finanční poměry v občanském hnutí. On a jeho několik kamarádů založili okolo roku 2003 fórum maidan.org.ua. Už během prvních protestů se stalo hlavním místem, kde se začal organizovat protikučmovský občanský protest. „My jsme žádné granty neměli a ani jsme je nehledali. Všechno nejdřív běželo na serveru Akademie,“ vzpomíná s úsměvem Tolja Bondarenko, tehdy odpovědný za technické otázky. Jak ale chodilo na fórum čím dál více lidí, začal být prostor těsný. Přihlásil se sice příznivec s náhradními servery v USA zdarma, ale brzy si začal stěžovat. „Prý kvůli naší popularitě prodělával. Až koncem roku 2005 nám pak Soros zaplatil roční využívání serveru. To byl náš první grant,“ nastiňuje Bondarenko. Západní peníze šly především na zajistění spravedlivého průběhu voleb. „Vyhrála jsem konkurz na místo regionální koordinátorky sledování voleb. Zastavili mě, prý jsem se vůbec nezeptala, jaký budu mít plat. A já si myslela, že mě stejně nejspíš někde přejede auto, a tak jsem se jich naivně zeptala: „Vy mi za to budete ještě platit?“ vzpomíná Natalija, která se dnes v rodné Vinnici stará o sirotky a na Ukrajině je jednou z hlavních postav toho, čemu se říká občanská společnost. Skutečně, valnou část aktivistů tehdy tvořili altruisté. Mnozí odešli ze svých zaměstnání, aby se mohli věnovat politickému boji. Oranžová revoluce se také samofinancovala, oranžové šály dostali zdarma jen vyšší funkcionáři a ostatní si je kupovali za své.
Z BLÁTA DO LOUŽE
Hlavní finance ale přinesli do hnutí malí a střední podnikatelé, které upřímně vyděsila vidina rozšíření doněckých pravidel i na západ a střed země. Současně to ale předznamenalo postupnou degradaci oranžových ideálů. Sponzoři totiž nechtěli zásadně změnit pravidla hry, stačilo jim se ubránit.
Vývoj v následujícím období dobře ilustruje osud jedné z aktivistek okolo maidan.org.ua, která se na vlně revoluční euforie stala starostkou města Irpyň. Lokalita u hlavního města lákala developery s plány na luxusní domy pro zámožné Kyjevany. „Když jsme se v tom pokusili udělat pořádek, rozpoutalo se peklo. A naším největším nepřítelem byl paradoxně místní šéf Naší Ukrajiny, který nás nakonec z města dostal. Bojovali jsme, dostali jsme se až k Juščenkovi, ale nebylo to nic platné,“ říká rezignovaně arabista Semyvolos.
Po pěti letech tak většina oranžových aktivistů politiku opustila a mnozí ani nešli ve druhém kole současných prezidentských voleb k urnám. „Budeme hlasovat proti všem. Odmítáme si vybírat mezi podvodnicí a banditou,“ dodává Semyvolos za mnohé své přátele. Podobná jako na Ukrajině je situace i v Kyrgyzstánu, kde se ukázalo, že místo boje za demokracii šlo především o soupeření mezi chudším jihem země a bohatším severem. Po vítězství jižanů se nic moc nezměnilo a nový prezident Bakijev postupně buduje obdobně autoritářský režim, jako panoval předtím. Největší změna možná nastala v Gruzii, kde došlo k neslýchanému poklesu korupce a posílení státní správy. Nicméně jen málokdo by si troufl označit prezidenta Michaila Saakašviliho za bytostného demokrata. „Barevné revoluce uspěly v těch zemích, kde autoritářské zkorumpované režimy dusily jakoukoli iniciativu a vytvořila se tak proti nim koalice studentů bez perspektivy, podnikatelů bez možnosti vydělávat a části státního aparátu, který chápal, že režim je ve slepé uličce,“ říká publicista Jaroslav Šimov. To ovšem zdaleka nezaručuje, že po jejich vítězství se situace automaticky změní k lepšímu. Jenže to už v počítačové hře Force more powerful nenajdete.
