NP č.346 > Téma číslaPoslední cigaretkaElli Puffman

Tak jako každý den, i onoho rána Ludvík vstal a postavil na černou kávu. Šouravým krokem se přemístil do koupelny a pročísl pár zbývajících vlasů na své hlavě. Zvenku si ho dobíraly paprsky ranního slunce. Bylo zaděláno na pěkný májový den.

 

Ludvík byl raubíř. Od malička. Jen si ho jeho starostlivá máma přinesla domů, už lomila rukama. Když ve školce nastražil děvčátkům žvýkačky do čepic a chlapečkům psí hovínka do přezůvek, rodiče jen omluvně kroutili očima. Když v první třídě přinesl poznámku, protože o přestávce poslal své spolužáky v půlce dne domů, jeho táta jen shovívavě mávl rukou a dokonce se lehce pousmál. O dva týdny později se mu povedlo přilepit paní učitelku k židli a výprask ho už neminul. Ludvík se poučil. Odteď jeho kousky byly raf inovanější a důmyslně maskované. Stal se pravým záškodníkem.

„Proč nám to jen děláš?“ ptali se ho rodiče, dokud ještě sem tam na nějakou tu lotrovinu přišli. Ludvík se sám sebe na tak hloupou otázku ptát nemusel. Všechna ta jednotvárná šeď světa kolem, jejich sídliště plné domů jako vejce vejci si podobných, stejnokroje úředníčků a pánů v kravatách pospíchajících do velkých firem v centru města, tramvaje plné na vlas stejně unavených tváří v nevýrazných oblecích. Všechen ten zdánlivě přirozený řád, který ho obklopoval a toužil změnit jeho život v sérii neznatelně na sebe navazujících okamžiků nudy. A nadto jeho takřka dokonalí, milující rodičové, kteří v tento řád tak bezbřeze věřili. Ludvík věděl, co se patří a sluší – chovat se tak, jak se nepatří, mluvit tak, jak se nesluší, brát lidem jejich půdu pod nohama a v duchu se potutelně usmívat nad tím, jak celý ten jejich slavný řád bere za své. Potěšení, jaké to Ludvíkovi skýtalo, bylo slovy nepopsatelné.

Pomalu dospíval a stával se čím dál tím víc neviditelným. Alespoň pro své rodiče. „Ale ten náš synek, co vám budu vykládat, to je tak hodný chlapec. Neodmlouvá, nehádá se, skoro mám občas pocit, jako by doma ani nebyl,“ směje se jeho máma, když si jí sousedka stěžuje na svou ratolest. Ale Ludvík nezahálí, kdeže. Vyřazuje z provozu pouliční osvětlení, pálí hromady reklamních letáků před vchody, krade dopravní značky a čas od času jimi zdobí místní hřbitov. Tu rozřeže všem autům v ulici jejich smutně černé gumy („Pneumatikový gang opět útočil,“ hlásá městský zpravodaj), tu zas dočasně zneschopní polovinu učitelského sboru svou „reklamní zásilkou“ plnou domácích sušenek s poněkud omamným účinkem...

„Ó, sladké mládí, zmizelo jsi v dáli...“ prozpěvoval si Ludvík, zatímco zaléval svou kávu. Uběhlo mnoho let a to, co mu dříve přinášelo tolik potěšení, jako by vyčerpalo své kouzlo. Ludvíka už unavilo chodit po ulicích a vymýšlet další klukoviny, toužil po něčem větším, po něčem rafinovanějším! Jednoho dne potkal dívku, jejíž otec byl bohatý až běda, a Ludvíkovi se v hlavě zrodil grandiózní nápad.

Ta dívka se stala jeho ženou.

Ludvík oblékl stejnokroj s kravatou a konečně se stal tak neviditelným, jak vždy toužil. A začal se činit. Samozřejmě, s tolika penězi, které se mu najednou ocitly v kapse, si nemohl dovolit otálet. Nu, koupil si od všeho něco – noviny, televizi, rádio... Se vším všudy, pochopitelně, od přičinlivých redaktůrků až po tiskařské lisy, prostorná studia a vysílací věže. Na malou chvilku se Ludvík cítil jako král, ba co, jako bůh! A tetelil se blahem. Se svou armádou nájemných pisálků a klaunů mu realita konečně ležela u nohou.

Tolik šokujících zpráv z celého světa! Ostatní redakce jen nevěřícně kroutily hlavami a jejich šéfové zuřili. Nejdřív se činili a posílali své redaktory do míst, o nichž jakživ neslyšeli, pak se plni rozhořčení snažili dokázat, že skutečnost, jakou Ludvík ukazuje, není vlastně vůbec skutečná... Všechno marné! Lid hltal Ludvíkovy neuvěřitelné zprávy jak zákusky v cukrárně. Netrvalo dlouho a Ludvíkovo impérium bylo všemocné. A Ludvík už nevěděl co by. Jednou takhle třeba, v obzvláště podivném hnutí mysli, škodolibě skoupil tolik černého pepře, co ho na světě bylo. „Pepř?“ nechápavě kroutila hlavou jeho žena. A on si jen povzdychl. Už všech těch kousků bylo tak akorát dost.

Ludvík se pohodlně usadil a vychutnával si svou ranní kávu. Na stole ležela cigaretka, kterou si ubalil předešlého večera. „Jak neobvyklé,“ pomyslel si v duchu, vložil cigaretku do úst a škrtl sirkou. Bum! Cigaretka a půlka Ludvíkovy hlavy pukly jak rozpálený popcorn. O chvíli později, přesně podle plánu, se na všech televizních obrazovkách rozsvítila prostá zpráva: „Buďte sbohem, šupáci!“ Zasmušilé věže televizních vysílačů se na malý okamžik rozzářily a pak se s rachotem proměnily v jeden obrovský, úchvatný ohňostroj. Zbytečně mačkali pojídači televizních snídaní tlačítka svých ovladačů, jejich obrazovky se ponořily v černočernou tmu. A z nebe se pomalu snášela oblaka černého pepře.

Povím vám, kýchal jsem tenkrát tři dny.

 


autor / Elli Puffman VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Staré tváře, nové obsahy? / Martina Křížková > NP č.346 > Rozhovor Korupce nejen prodražuje zboží a služby, ale od určité míry může paralyzovat chod samotného státu. Bývalá ředitelka neziskové organizace Transparency International Adriana Krnáčová dlouhodobě upozorňuje na nebezpečné provázání české politiky a byznysu.   číst dále Těhotný zaměstnanec aneb feministická lingvistika v praxi / Jitka Kolářová > NP č.346 > Ženská stránka "Způsob, jak mluvíme, píšeme a jak smýšlíme o realitě, apolu souvisí," říkají autorky příručky Kultura genderově vyváženého vyjadřování, kterou nedávno vydalo ministerstvo školství. Feministická kritika jazyka se tak dostala do oficiálních materiálů státní instituce. Stane se z češtiny politicky korektní, ale krkolomný jazyk?   číst dále Sypání písku do soukolí / Alexandr Budka > NP č.346 > Téma čísla Slovo záškodník v sobě skrývá hodnocení. Vnímáme ho negativně, všichni se přece učíme, že škodit není správné. Záškodnictví tak vyvolává představu nečestné metody, bez ohledu na to, jak oprávněné pohnutky k němu vedou.   číst dále Éra expertů / Jan Stern > NP č.346 > Fejeton Milí laici, jistě jste si již povšimli, že v naší zemi nastal čas expertů. Již totiž není možno, aby se odehrála nějaká událost, kterou by nezasadil do příslušného rámce příslušný expert a příslušně nebohému laikovi nevysvětlil, co se to vlastně stalo.   číst dále
celý archiv