NP č. 324 | Služby

Titulní strana

Vážené čtenářky, vážení čtenáři!

Kdo jste si v četli Beckettovy příběhy o tulácích a žebrácích, tak víte, že almužna není doprovázena vděkem, ale úšklebkem. Obdarovaný se na svého milodárce usměje, přidá hlubokou úklonu a dík, ale za rohem si nezapomene odplivnout a přidat pár peprných slov. Averze dorovná ponížení a vytvoří prchavý pocit důstojnosti. Práce ve službách určitě není žádná žebrota. Přesto se zdá, že mezi slovy „služba“ a „ponížení“ stále panuje intimní vztah, který přesahuje prostou češtinskou aliteraci. Autor těchto řádků o tom něco málo ví. Ještě jako adolescent se nechal s vidinou dovolenky v zahraničí najmout jedním příměstským hypermarketem. Vyfasoval stejnokrojovou košili. Na znak mladistvé nepoddajnosti a v rozporu s podnikovou kurtoazií si ji nezastrčil do kalhot, v souladu s ní ale sedl za pás a začal usilovně markovat. Děkovat, vydávat igelitové pytlíky (ano, ty co si jich berete více, než potřebujete), snad se i usmívat. V každém případě ale také vnímat, že druhá strana pásu se neusmívá, dokonce neumí ani pozdravit a především – je přehnaně puntičkářská. Běda vám všem, kdo jste celý den prochatovali v práci, abyste se večer ve frontě proměnili v pedanta šlehajícího devítiocasou kočkou! Ano, i na neprofesionální chování došlo. Mladík začal vymlouvat zákazníkům koupi piva v plastové láhvi, laciných moučných buřtů a nakonec i masa vůbec. Vydržel dva dny. Košili vrátil poté, co kancelář opustila uplakaná dívka. Měla manko, takže pro dnešek nevydělala nic. Jakési staré vojenské pravidlo říká, že k vojákům je třeba se chovat tím lépe, čím více se blíží k frontě. Tedy pokud od nich čekáte dobrý výkon. Setkání s pracovníkem terciární sféry, jak zní bezpohlavní výraz pro obslužné profese, je přímo na tenké červené linii. Je možné – a také se tak často děje – nadávat na kmány, ale je možné věnovat pozornost i pánům. Čest všem, kdo pracují ve službách s noblesou. Ale zdravíme i řidiče autobusů, kteří nás denně vozí do práce a mluví o nás jako o pytlích brambor. Aspoň zčásti si za to můžeme sami.

Tomáš Havlín

 

celý archiv