NP č. 303 | Feminismus

Titulní strana

O pneumatikách, sněhu a chlebu (Jan Jirák)

Proč se u nás bojíme feminismu? (Tomáš Pavlas)

Nadchlap a podžena (Ivo Bystřičan)

Problematické zásluhy amerických feministek (Ota Ulč)

1951 - Případ Babice (Petruška Šustrová)

Osada Buďánka, Salochovo rodiště (Rozálie Kohoutová)

Číšníci a primadony. Kolorit fotbalu za 1. republiky (Vít Poláček)

Nemohu přikyvovat, když mě to děsí - rozhovor s Janem Burianem (Ivo Bystřičan, Tomáš Bojar)

Reportáž z bezpečné zóny (Jiří Ptáček)

Podnikové předpeklí (Tereza Marečková)

Díkybohu, že je sobota (Karel Veselý)

Titus Aaronicus (Petr Šourek)

Nudný Čingischán (Dominika Prejdová)

Uličníci (Eva Bořutová)

Dekomunizace... spojení paměti s Žižkovým palcátem (František Staněk)

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

 

Lidská paměť je v rámci snahy o uchování duševního zdraví velmi výběrová, a tak bych z té své již málem vytěsnila jednu událost z minulého léta. Teprve skutečnost, že jsme se v redakci rozhodli věnovat aktuální číslo feminismu, mi ji oživila. V horkém červenci minulého roku vyšel v rubrice Kavárna MF Dnes článek Adama Drdy o Novém Prostoru. Komentář se letmo dotkl i mého textu Genderové stereotypy, jenž jsme se s tehdejší redakcí rozhodli doplnit Desaterem genderové korektnosti převzatým z internetových stránek občanského sdružení Žába na prameni. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si někdo může například upozornění „Zdrobněliny nejsou vždy projevem náklonnosti. Mohou signalizovat dominanci nad označovanou osobou" vyložit tak, že by už neměl manželku oslovovat miláčku, nýbrž raději „miláku." Ale ono ejhle - může.

 

Je přirozené, že každá průraznější teorie a myšlenkový proud naráží na odpor a výsměch. Když však tento výsměch dogmaticky pokračuje i ve chvíli, kdy se zpod slupky prvotního radikalismu dané teorie vyloupne něco, co by společnost mohla tvořivě začlenit do svého rámce, stává se z něj tmářství a zaslepenost. V případě feminismu může za příklad posloužit snaha o to, aby ženy nebyly na pracovním trhu diskriminovány svým mateřstvím, anebo i zmíněné upozornění na fakt, že oslovení zdrobnělinou nemusí nadřízenému pouze napomoci vyjádřit vděk ale třeba i usnadnit plácnutí zaměstnankyně po pozadí.

 

Protože o feminismu většinou píší ženy, přistoupili jsme k tomu v redakci opačně, a o feminismu tentokrát nechali napsat muže. Vedle zevrubně pojatého článku mapujícího historii feminismu a to, proč se ho v Česku bojíme, si můžete přečíst i zajímavý text politologa Oty Ulče o aspektech amerického radikálního feminismu.

Nakonec bych ještě moc ráda poděkovala firmě Komwag a jejim pracovníkům, kteří nám s velkou vstřícností umožnili u nich nafotit obálku tohoto čísla. 

 

Přeji vám příjemné čtení!

Veronika Hrdinová

celý archiv