NP č. 298 | Kde vězíš?

Titulní strana

Soukromé historie (Eugen Liška)

Proč trestat? (Tomáš Bojar)

Rozjetý vlak za mě zastavila česká justice (Ivo Bystřičan, Tomáš Bojar)

Málo žen za katrem (Ivo Bystřičan)

1947 - Marshallův plán (Petruška Šustrová)

Hoši ze Stínadel? (Marcela Zoufalá)

Poslední enkláva pořádného byznysu (Ivo Bystřičan)

Nejlepší výtvarník středního věku (Jiří Ptáček)
Kapela v tunelu (Tereza Marečková)
Znovunabytí klidnou silou (Vojtěch Lindaur)
Na nohách>na nohach>nanohach.cz  (Petr Šourek)
Bez pití se tenhle život přežít nedá (Dominika Prejdová)
Uličníci (Eva Bořutová)

Sociální podnik bývalých narkomanů (Martin Hruban)

Milé čtenářky, milí čtenáři,

Když si má většina běžných smrtelníků představit vězeňskou instituci, začne lovit v paměti filmy, které z tohoto prostředí shlédla. Nedá se to považovat za nic překvapivého, když přihlédneme ke skutečnosti, že přece jen většina dnešní populace vězení na vlastní kůži nezažila. Jeden známý mě však při otázce na jeho představu o vězení dost překvapil. „Co bych si představoval, já to prožil," řekl mi a v zápětí dodal „ pokud jsi byla alespoň trochu normální dítě, tak víš, o čem mluvím."
Měl pravdu. Většina z nás někdy měla domácí vězení. Můj známý rozhodně svým příkladem neporovnával komfort domácího vězeňského krbu s nekomfortem toho skutečného. Spíš svou reakcí dal najevo fascinací nad skutečností, co všechno institucionalizované odnětí svobody v naší kultuře inspirovalo. „Podstata tohohle trestu spočívá v tom, že nemůžeš, co bys chtěla. To měla moje máma dokonale zvládnutý. Když jsem měl domácí vězení já a přišel kamarád, tak ho za mnou ani nepustila," upřesnil známý nakonec.
Svoji svobodu vnímáme jako cosi nedotknutelného. Naučili jsme se křičet, když máme pocit, že nám z ní někdo ukrajuje. Sama Listina základních lidských a práv a svobod navíc mluví o našich svobodách v množném čísle. Stejně tak, jako nám stát a společnost svobodu alespoň teoreticky zajišťuje, může nám jí, pokud uzná za vhodné, stejně již méně teoreticky vzít.
Pokud si chce člověk představit, jaká je vězeňská praxe, má několik možností. Nám přišlo nejzajímavější popovídat si s člověkem, který svůj pobyt ve vězení nenahlíží ve všech ohledech negativně. Rozhovor s Pavlem Opočenským se nám zdá ve finále mnohem víc vypovídající než shrnutí všech publikací a monitorovacích zpráv, které kdy byly na dané téma sepsány. Nuže, posuďte sami.

 

Přeji vám za celou redakci příjemné čtení a hezký únor!

 

Veronika Hrdinová

 

celý archiv